Křesťanská revue

2/2014 PAMATUJ NA DEN ODPOČINKU

Milí čtenáři,

také v tomto čísle Křesťanské revue pokračujeme v tematické řadě věnované jednotlivým přikázáním Desatera. Tentokrát je na řadě přikázání čtvrté, týkající se náležitého „svěcení“ dne odpočinku. Jak konstatují mnozí vykladači, je to přikázání zvláštní, záhadné, nečekané, překvapivé. Obsahuje-li Desatero výběr deseti nejzákladnějších a nejpodstatnějších principů lidského jednání, není nijak překvapivé, že v něm najdeme zákaz zabíjení, krádeže, cizoložství; ale proč se mezi deset nejdůležitějších pravidel lidského bytí před Boží tváří dostalo přikázání jednou týdně celý den odpočívat? Proč musí Hospodin svému lidu takto důrazně klást na srdce, aby uprostřed usilovné práce nezapomínal slavit? Aby uprostřed namáhavé lopoty jednou týdně všeho nechal a „veselil se před Hospodinem“?
Ano, Izraelité dostávají za úkol každý sedmý den „svatě lenošit“, nenuceně oddychovat, trávit čas neúčelově, hravě, tvořivě, zábavně.
Jeden z důvodů, proč Boží lid dostává za úkol světit sobotní den a proč je tento úkol zdůrazněn tím, že je zařazen do Desatera, je zřejmě skutečnost, že staří Izraelité, stejně jako my dnes, neuměli nebo nechtěli „odpočinout od svého díla“.
Člověk má zřejmě neodolatelnou tendenci nechat se úplně pohltit pracovními povinnostmi, dřít do úmoru, makat od nevidím do nevidím. A zřejmě nejde jen o zajištění materiálních potřeb. Vždyť většina současných workoholiků ve skutečnosti vůbec materiální potřeby neřeší, jejich závislost na práci nemá s faktickou potřebou vydělávat na živobytí nic společného. Práce člověka nejen živí, dává mu také smysl života a pocit vlastní hodnoty, je prostředkem sebeuskutečnění – a proto bývá nezřídka návyková. Stává se bohem, nemilosrdným vládcem života, který nesnese žádnou konkurenci. Vždycky je možné trávit víc času v práci a méně s rodinou a přáteli, vždycky je kam expandovat. Spatřuje-li člověk vlastní hodnotu v pracovních výsledcích, bude mít silnou tendenci podřídit své práci úplně všechno.
Názorně to vidíme v dnešní kapitalistické soutěživosti, když se utrhne ze řetězu. Představme si, jak věřící podnikatel, ať Žid, nebo křesťan, dumá nad čtvrtým přikázáním a klade si otázku, zda dopřeje konkurentům výhodu v podobě svého celodenního zahálení, když ví, že oni pracují sedm dnů v týdnu od rána do večera. Ano, možná právě proto není svěcení dne odpočinku rada nebo doporučení, ale příkaz. Je to nařízení. Snad proto, jak snadno člověk přesvědčí sám sebe, že odpočívat nebude; že by sice rád, ale nemůže si to dovolit.
A tak je nakonec téma čtvrtého přikázání velmi blízké hlavní myšlence přikázání předchozích – chceš-li žít svobodným životem, nenechávej se zotročit falešnými bohy. Ani práce nemá nad tvým životem panovat, ulož si tedy kázeň jednoho dne svatého odpočinku týdně. Pak budeš schopen zdravého odstupu od pracovního nasazení a stresu, pak bude i do tvých všedních dnů vyzařovat pokoj svátečního dne, pak bude tvoje duše obnovována občerstvující silou shůry. Že je poselství čtvrtého přikázání nad jiné aktuální v dnešní době kapitalistického soupeření, jistě není třeba dodávat.
Přejeme všem čtenářům pokojné jarní dny. Za redakční radu

Pavel Hošek

Aktuální číslo . Redakce . Předplatné . Listárna . Archiv . Novinky