1/2016 FENOMÉN "PROROCTVÍ"

Milí čtenáři,


říká se, že každý začátek je těžký. Začátek roku přijde, ani se nenadějete. Zatímco téma loňského roku bylo takřka dáno slavným výročím a do jisté míry reflexí nového jevu, jímž je masové uprchlictví, rozhodla se redakční rada zkusmo vrátit se v tomto roce tematicky k jevu dnešnímu člověku velmi vzdálenému, a sice k starým izraelským prorokům, resp. proroctví vůbec.

Samozřejmě že úmyslem je zjistit, zda alespoň některé prorocké důrazy mohou být inspirací jak lidem, kteří se ke křesťanskému dědictví hlásí, tak dokonce lidem žijícím v postkřesťanské Evropě vůbec. To je ovšem podnik s nejistým koncem. Starozákonní proroctví je dávno zaniklý fenomén, k němuž nemáme přímý přístup. Prorocké texty byly o mnoho let později podrobeny redakční činnosti kodifikátorů a, jak známo, už v době Ježíšově byly pouze předmětem výkladů náboženských elit tehdejší židovské společnosti. Jakým specifickým a pro nás nenapodobitelným způsobem pracoval a pracuje s proroky judaismus, ukazuje článek rabína Daniela Mayera.

Křesťanská tradice hledala v prorocích především to, co potvrzuje Ježíšův mesiášský nárok (Luther: was Christum treibt). Daleko méně se zajímala o to, jakým způsobem navazoval na proroky Ježíš sám.

Pavel Hošek si ve své stati všímá pokusu osvícenstvím ovlivněného reformního judaismu v 19. století upřednostnit prorockou tradici s jejími etickými požadavky namísto kultických předpisů judaismu ortodoxního. Osvícenstvím silně ovlivněno bylo i křesťanství, stačí číst kázání evangelických kazatelů ještě ve dvacátých letech, na co ale navážeme my dnes, kdy svět už není, čím se zdál být ve dvacátých letech? Co je dnes „to pravé“ (slovo, čin) nejen „v“ ale hlavně „pro“ naši situaci, jak se to ve své době snažil nalézt izraelský prorok?

Téma začínáme hodně zeširoka: Dvěma texty, Lukáše Klímy a Jiřího Hoblíka, jež vymezují pojem proroctví/prorok, religionistickým způsobem, tj. podle vnějších projevů, druhý autor v závěru (to už jako teolog) si klade otázky, které jsou i otázkami našimi. Od korektního, leč neutrálního popisu fenoménu směrem k našim otázkám vede rozhovor Jiřího Schneidera se starozákoníkem Petrem Slámou. V závěru rozhovoru tázaný vyslovuje přání, aby se křesťané, ve smyslu prorocké tradice, odvážili k riskantnímu kroku, totiž k nové interpretaci přítomnosti, přičemž od korektní exegeze ani církevních institucí nelze čekat žádnou pomoc. Sic!

Číslo obsahuje i čtyři eseje; Miloš Hübner píše o velmi zajímavé postavě z naší novodobé církevní i filosofické historie J. B. Kozákovi, Štefan Šrobár o pokusech francouzských řeholníků z let 1940–50 otevřít katolickou církev modernímu světu, Daniel Pastirčák předestřel homilii k prvnímu přikázání Dekalogu a konečně Miroslav Matouš představuje svou chystanou knihu Lidstvo mezi protějšky.

Číslo doplňují další krátké texty, recenze a vzpomínka na prof. Pavla Filipiho, který v lednu t.r. zemřel.

Děkujeme vám, že nám zachováváte přízeň.

Jan Kozlík