Milí čtenáři,
právě otvíráte druhé letošní číslo Křesťanské revue. Jeho tematické příspěvky se zabývají různými aspekty dialogu a dialogických vztahů mezi lidmi. O dialogu se v současné době mluví poměrně často, možná až příliš často, stává se z něj otřepané klišé, synonymum bezzubé zdvořilosti či politické korektnosti za každou cenu.
Přitom se zdá, že jen opravdu výjimečně dochází mezi lidmi ke skutečnému dialogu, k autentickému setkání dvou lidských bytostí, které prostřednictvím rozhovoru hledají vzájemné dorozumění. Daleko častěji končí rozhovory v banalitách a opatrných frázích, v pověstných průpovědích o počasí, které nikoho neurazí. Bojíme se otevřeně hovořit o důležitých věcech, a tak raději zůstáváme u neškodných průpovídek a zdvořilé rozplizlosti.
Neumíme spolu kultivovaně nesouhlasit, rozdílnost názorů je většinou vnímána jako osobní útok, odlišné stanovisko druhého člověka chápeme často jako ohrožení. Většinou nemáme odvahu vstoupit do dialogického jiskření a tříbení s člověkem, o kterém víme, že má odlišné názory. Raději s ním prostě nehovoříme, nemáme ho rádi a bavíme se raději o něm než s ním.
Myslím, že česká společnost zoufale postrádá "kulturu dialogu", umění vzájemného naslouchání a kultivovaného nesouhlasu. Málokde je to tak zřetelně vidět jako v mediálních diskusích a debatách českých politiků a v televizních přenosech z poslanecké sněmovny Parlamentu České Republiky. Zdá se, že mezi českými zastupiteli napříč politickým spektrem téměř k žádnému dialogu nedochází, jako by se nedostávalo nezbytných charakterových kvalit a osobnostních předpokladů, jako by téměř nikdo nebyl dialogu schopen. Naši volení zástupci se v médiích častují ironickými bonmoty, které obvykle nejsou ani věcné, ani vtipné, a na které už nejspíš není nikdo zvědavý. Neschopnost dialogu či neochota k němu stály také za nedávnou krizí spojenou s chystanými reformami vysokého školství, které se věnujeme ve dvou dialogických příspěvcích tohoto čísla, umístěných v rubrice Časové úvahy.
Nezbývá než doufat, že povážlivě nízká úroveň české politické kultury je jevem přechodným a dočasným a že ačkoli je v české společnosti skutečného dialogu jako šafránu, přibývá lidí, kteří si to uvědomují a kteří s tím chtějí něco dělat. Jako časopis, který nese podtitul „dvouměsíčník pro odpovědný dialog“, bychom k rozvoji kultury dialogu chtěli přispívat. I proto jsme zvolili pro druhé letošní číslo Křesťanské revue téma "Možnosti a meze dialogu".
Přejeme všem čtenářům pokojné jarní dny.
Za redakční radu
Pavel Hošek