2/2015 NEBUDEŠ ŽÁDOSTIV


Milí čtenáři,



tímto číslem končí naše zamýšlení nad Desaterem Božích přikázání, a to úvahami a komentáři nad přikázáním posledním, které začíná slovy „nebudeš dychtit“. Aby nedošlo k nedorozumění v počítání, je třeba zmínit, že se tu naše tradice různí. Zatímco reformovaná ve shodě s židovskou, pravoslavnou a anglikánskou má za desáté přikázání celý 17. verš text 20. kapitoly Exodu, začínající „Nebudeš dychtit po domě svého bližního“, až po „vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu“, katolická a luterská tradice rozděluje verš na deváté přikázání (nebudeš dychtit po domě svého bližního) a zbytek verše jako přikázání desáté.

Ať tak či tak, text je tentýž a tématem tohoto čísla je ono „dychtění“. Co po nás to přikázání žádá a jak na to odpověděli Hus, Luther a Kalvín (Jakub S.Trojan) a jak bohatá rabínská tradice domýšlející důsledky pro život (Daniel Mayer) a co je vlastně nedychtění v biblickém kontextu (Lukáš Klíma) a nedychtění v extrémních, ale inspirativních formulacích mystika Mistra Eckharta (Alena Michutová), zde, krom jiného, naleznete.
Není cílem Křesťanské Revue přinášet analýzy pro akademické disputace, nýbrž připomenout, že, hovoří-li se dnes o potřebě obnovení morálky, je třeba mít povědomí o tom, kde jsou její historické počátky. Jistěže nás naše tradice v jistém smyslu svazuje či omezuje, ale také umožňuje cestu, která by bez té tradice nebyla možná.

Zdá se, že dnes žijeme v jakési přechodné době. Morální úpadek společnosti sice stále pokračuje, ale o potřebě morálky už hovoří všichni. Sice hovoří, ale zatím jen ve chvíli, kdy něčí jednání pobouří společnost; a společnost se cítí pobouřena až ve chvíli, kdy média něčí odsouzeníhodné jednání patřičně a v křiklavých barvách prezentují. Morálkou se argumentuje účelově a selektivně. Něčí morální poklesky se tolerují nebo bagatelizují, u jiného se naopak pilně vyhledávají. Uplatňovat morální kritéria jen na někoho znamená používat jí jako nástroje ve prospěch zájmů, které stojí nad ní. Na druhé straně vysloveně trapně působí, když jsou něčí morální počiny (byť jde často jen o charitu) stavěny na odiv, přičemž jde o marketingový tah za účelem zvýšení ratingu osoby nebo prodejnosti zboží. To je morální kýč. Netřeba snad připomínat, že kýč není hodnotou, nýbrž „pahodnotou“ v etice stejně jako v umění. Nic na tom nemění fakt, že se kýč, zejména morální, široké veřejnosti líbí. V takové atmosféře se někdo může stát morální autoritou už jen tím, že se nad morálním stavem společnosti náležitě hlasitě pohoršuje. Úspěch je zajištěn, když dotyčný říká to, co se líbí, co všichni chtějí slyšet, co se strefuje do názoru většiny.

Do morálního „mainstreamu“ patří i biblické Desatero. Všichni jej uznávají, nikdo nezpochybňuje, jen se moc nepřipomíná. Zdálo by se, že jej stačí jen vyzvednout z depozitáře, trochu oprášit, přeleštit hadříkem a bude znovu zářit pro potěšení případného diváka. Možná Křesťanská revue ani víc nechtěla. Ale kdo chce, vidí, že Desatero kdysi dávno naznačilo směr cesty, která dosud neskončila a v žádném případě nekončí.

U příležitosti významného výročí upálení mistra Jana Husa v r. 1415 mu bude příští číslo našeho časopisu dost podstatně věnováno. V našich médiích se dá očekávat na toto téma celá záplava úvah a studií. Doufáme, že naše třetí číslo nebude jen dublovat jiná periodika ani jen opakovat staré známe pravdy.

Jan Kozlík