4/2015 JAN HUS PODRUHÉ

Milí čtenáři,

také toto číslo Křesťanské revue nabízí několik příspěvků týkajících se odkazu mistra Jana Husa. Výročí Husova upálení jsme oslavili, otázka po povaze a podstatě Husova odkazu s námi ale zůstává dál…

„Jan Hus brojil proti zlořádům církve a zastával se chudých, a za své pokrokové názory byl církevní hierarchií upálen,“ říkávala nám kdysi rozechvělým hlasem soudružka učitelka, hrdá členka Komunistické strany Československa. Nějak se té milé dámě podařilo před námi dokonale zatajit, že Hus byl kněz a že věřil v Boha. Hltal jsem každé její slovo, v duchu si představoval zlé obézní preláty a pohoršoval se nad pokrytectvím středověké církve.

„Hus, to byl ČECH, kamaráde, vyhnal vocaď Němčoury,“ sděloval mi s planoucím zrakem mladičký nacista ve vojenských kalhotách, když se před pár lety s partou skinheadů zúčastnil Husova výročí v jeho rodném Husinci.

Nějak se v tom ztrácím, říkal jsem si, když jsem o pár měsíců později v jedné knihovně držel v rukou oslavnou studii, kterou o Husovi napsal fašistický diktátor Benito Mussolini. Tak byl Hus komunista, nacista, nebo fašista, zeptal by se bezelstný badatel z jiné planety. Nebo měla pravdu milovaná červená knihovna mého dětství, mistr vypravěčů Alois Jirásek? Zažloutlé stránky Jiráskovýh knih, ozdobené dokonalými obrázky Mikoláše Alše, mě v dětství uváděly do vytržení. Četl jsem je se zatajeným dechem a strašně moc jsem si přál, aby to všechno byla pravda, i přes to podezřelé doporučení Klementa Gottwalda na titulní straně každého svazku.

Nedá se nic dělat, Hus to v našem národě nikdy neměl lehké, ani po smrti, dalo by se říct. Všechny ty fráze a klišé vykrádající Husův odkaz a malující jeho portrét na vlastní prapor mě odedávna vedly k otázce, co by Hus dělal, kdyby se objevil dnes, v džínách a v tričku, na prahu jednadvacátého století, bez patosu a řečnických ornamentů. Kdo by ho chtěl upálit dneska? Byl by to novinář odhalující korupci a sprosté lži v nejvyšší politice, kterého by zničehonic nešťastnou náhodou zajelo auto? Byl by to aktivista z neziskovky, bránící Romy před nacisty, kterého by někdo umlátil na demonstraci? Byl by to právník bojující proti kmotrům, lobbistům a miliardářům, který by prostě jednoho dne za záhadných okolností zmizel?

Bojím se, že to všechno jsou zase laciná klišé: Moderní Hus bojující proti těm či oněm „zlým prelátům“. Prostě náš člověk, umožňující všem bezúhonným občanům samospravedlivé odplivnutí nad „zlými preláty“. Jasně že by byl Hus na naší straně barikády, o tom přece nemůže být sporu.

Ale co když ne? Co když jsme to my, ti zlí preláti? Co kdyby Hus brojil proti prázdnotě a sobectví konzumu, proti české zbabělosti a malověrnosti, proti zapšklé skepsi českého človíčka, který se ne a ne a nenechá nadchnout pro ideály, který na všechna velká slova odpovídá cynickým humorem? Co kdyby Hus i v jednadvacátém století trval na tom, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“? Váleli bychom se smíchy? Sklidil by pověst neškodného blázna? Nebo by mu potom, co nás urazil úplně všechny, hrozilo ještě něco horšího?

K rozjímání nad otázkou, „co by Hus dělal dnes“, vám, milí čtenáři, přejeme inspiraci a moudrost přicházející shůry.

Za redakční radu

Pavel Hošek