Milí čtenáři,
Právě otevíráte šesté číslo sedmdesátého devátého ročníku časopisu Křesťanská revue, jehož tematické příspěvky jsou věnovány otázce viny, studu, pokání, výčitek svědomí, zpovědi a odpuštění. Je to téma nesmírně důležité a aktuální.
Na jedné straně dnes mnozí věřící i nevěřící lidé zápasí s iracionálními pocity viny, cítí se zodpovědní za události, které nemohli reálně ovlivnit; jako děti, které se obviňují za rozvod svých rodičů. Pastorační pracovníci, zpovědníci i psychoterapeuti se shodují v tom, že překvapivě mnoho klientů je trýzněno a mučeno výčitkami svědomí a pocity studu a hanby, břemeny a traumaty spojenými s minulostí, ať už proto, čeho se sami dopustili, nebo proto, čeho se druzí dopustili vůči nim. Žijeme v nesmírně náročné době, v době nesplnitelných očekávání a nároků, v době, která vyvolává v lidech permanentní pocit nedostatečnosti, frustrace a selhávání.
Na druhé straně jsme dnes a denně konfrontováni s projevy neobyčejně pružného svědomí celé řady politiků, lobbyistů, velkopodnikatelů a veřejných činitelů. Mnozí mocní tohoto světa se dál nenuceně usmívají z televizní obrazovky, ačkoli jim byly prokázány hanebné činy nebo alespoň velmi podivné čachrování, které nikdy nevysvětlili a zřejmě se nedomnívají, že to vyděšené a rozčarované veřejnosti dluží. Toto splachovací svědomí veřejných činitelů, na které si česká společnost už v podstatě zvykla, podivuhodně kontrastuje s drásavými pocity viny a hanby klientů psychoterapie a pastoračního poradenství, kteří jako by zástupně přijímali odpovědnost a vinu za českou ekonomickou a politickou elitu, která si žádné výčitky svědomí nepřipouští.
Podobná slepota často panuje ve vztahu k hříchům a selháním v naší národní minulosti. Za tiché přihlížení deportacím Židů v době druhé světové války už se dneska nerdí vůbec nikdo. Kdo připomíná násilí spáchané na sudetských Němcích při jejich poválečném odsunu, vyvolává většinou rozhořčení. Zabývat se zbabělým přisluhováním komunistickému režimu (které se tím nebo oním způsobem přece týká velké části občanů, kterým je dnes nad pětačtyřicet) je často vnímáno jako nevhodné a neslušné nebo dokonce arogantní a drzé.
Ale zhnisané rány minulosti nebudou zhojeny, dokud se neotevřou a nevyčistí. Smíření vin a chyb minulosti nedosáhneme popíráním a hledáním polehčujících okolností. Stejně tak jej pochopitelně nedosáhnou samospravedliví mravokárci, kteří by chtěli rýsovat ostrou čáru mezi společenstvím svatých, kteří pokání nepotřebují, a těmi ostatními, hanbáři a provinilci, jako by se potřeba kajícího vyznání vin a pokorné prosby o smíření a odpuštění týkala jenom těch druhých.
Všichni přece máme máslo na hlavě. Všichni selháváme, jeden tak, druhý onak, jeden v rodině, druhý v politice, jeden ve vztahu k penězům a moci, jiný ve vztahu k vlastním pudům. Jestli je něco z evangelijního vyprávění naprosto zřejmé, tak je to právě toto. Ano, biblická tradice, církev, praxe zpovědi a pastoračního poradenství mají k otázkám viny, výčitek svědomí, studu, hanby, pokání, odpuštění a smíření jistě co říci. Přejeme vám, milí čtenáři, hodně inspirace při čtení Křesťanské revue a do nového roku 2012 všechno dobré.
Za redakční radu
Pavel Hošek