6/2014 NEPOKRADEŠ

Milí čtenáři,

na pouti našich úvah o jednotlivých částech Dekalogu jsme dospěli k přikázání „Nepokradeš!“, na první pohled jednoduchému a neproblematickému. Skutečně: kdo, ať křesťan, muslim, či ateista, by necítil, že není správné sousedovi odcizit peněženku nebo okrást obec či stát předraženou veřejnou zakázkou? Ale jen při trochu hlubším pohledu uvidíme, že věc není zdaleka tak jednoduchá a že zákonodárce, tj. Hospodin, který svůj lid vyvádí z otroctví, zde zdaleka nemá na mysli jen takovéto triviální případy. Již reformátoři, jak nás poučuje J. S. Trojan, nahlédli, že krádeže mají v lidské společnosti tolik nejrůznějších podob, že je mnohdy obtížné je i odhalit a pojmenovat, natož jejich pachatele postihnout. Zejména v moderní době se ukazuje, že klíčovou otázkou je samotný pojem vlastnictví, který ve své podnětné studii analyzuje T. Tožička. Není přitom rozhodující, které konkrétní formě vlastnictví dáváme přednost; T. Ježek ve svém neoliberálním nadšení preferuje přirozeně soukromé vlastnictví jako základnu pro podnikání, v němž spatřuje prakticky jediný zdroj bohatství společnosti, a na jakékoliv jeho přerozdělování pohlíží s hlubokým podezřením. Tožička naopak formy vlastnictví relativizuje a spíše než na jejich konkrétní podobu klade důraz na jejich spravování; připouští, že ani společenské vlastnictví nezabraňuje vždycky vykořisťování, na druhé straně i soukromé vlastnictví může sloužit k důstojnějšímu životu širokých vrstev. Rozhodující podle něho je správa vlastnictví založená na principu subsidiarity („polycentralizace“), které se ovšem současná globální byrokracie úpěnlivě brání.

Podle mého, možná příliš radikálního soudu je ovšem sama elementární touha něco „vlastnit“ znakem lidské porušenosti, které jen tak neunikneme a která je v protikladu k Božímu záměru s člověkem, který měl být „správcem a ostříhatelem“ stvořeného světa, nikoliv jeho vlastníkem. Lidská zvrácená touha po majetku, hmotném či duševním, ba i duchovním (vzpomeňme na stále aktuální pošetilé snahy o majetnictví pravdy!) vede přitom nejen k prostým krádežím, zpronevěrám a korupčním praktikám, jakých jsme denně svědky a které je snadné odsuzovat, ale třeba i k poruchám partnerských vztahů; všimněme si, jak často odpovídáme, že „máme“ partnera či partnerku, namísto toho, abychom řekli, že spolu žijeme. V pozoruhodné biblicky založené úvaze v tomto čísle našeho časopisu dokládá P. Krejčí, že hlavním účelem přikázání není zabránit krádežím hmotného majetku, ale krádežím lidí (únosům, zotročování a obchodování s nimi). Dospíváme zde tedy ke kruciální otázce, formulované Erichem Frommem: Mít, nebo být?

Pro ozřejmění tradic našeho časopisu a navazování na ně rozhodli jsme se postupně přetiskovat vybrané stati ze starých ročníků Křesťanské revue, z nichž lecjaké jsou až překvapivě aktuální. Začínáme článkem o korupci v první republice, jehož autorem je Rudolf Mareš, předválečný Ymkař, popravený nacisty za okupace.

Do roku 2015 vám všem přejeme pokud možno radostný a spokojený život.

Ladislav Pokorný