Křesťanská revue

6/2013 NEZOBRAZÍŠ

Milí čtenáři,

právě otvíráte šesté číslo letošního ročníku Křesťanské revue, ve kterém pokračujeme v tematickém cyklu věnovaném jednotlivým přikázáním biblického Desatera. Na řadě je přikázání druhé, které se často opisuje souslovím „zákaz zobrazování“. Druhé přikázání se ale netýká jen zhotovování kultických reprezentací Boha či bohů, týká se také (a možná ještě víc) uctívání těchto vyobrazení. Je zřejmé, že Boží lid Izraele nemá vyrábět kultické obrazy a sochy a že se jim nemá klanět. Není jisté, zda šlo především o kultické obrazy a sochy Hospodina, Boha Izraele, nebo o kultická zobrazení jiných (falešných) bohů a bůžků. Není také jasné, co je vlastně důležitější a co druhotné – zda vytvářet viditelná znázornění Neviditelného, nebo se klanět těmto artefaktům.
V dějinách judaismu a křesťanství se setkáme s širokou škálou výkladů druhého přikázání. Podle některých se jedná především o zákaz užívání kultických obrazů a soch ve službě pravému Bohu, podle jiných jde především o zákaz uctívání bohů a bohyň zobrazovaných a adorovaných v pohanské kultické praxi. Zdá se, že ať už má druhé přikázání na mušce především vyrábění kultických obrazů a soch (pravého Boha), nebo klanění sakrálním vyobrazením všeho možného, nejvlastnějším terčem, na který míří toto přikázání (či vlastně zákaz) je neodolatelná touha lidského srdce vytvářet konkrétní viditelné, ano dokonce hmatatelné a dotýkatelné reprezentace posvátna.
Nedisponovatelný, neviditelný a neuchopitelný Bůh se zdá příliš vzdálený, příliš málo přitažlivý, příliš málo podnětný pro náboženskou fantazii, příliš málo uspokojivý pro náboženské city a vášně. Chceme Boha, kterého si lze představit, kterého se lze dotknout, kterého lze nahmátnout, na kterého si lze sáhnout. Chceme zvláštní předměty, místa a chvíle nabité božskou energií, chceme disponovatelné posvátno, manipulovatelné božství, chceme alespoň tenkou nitku do ruky, za kterou by bylo možné tahat, přitáhnout kousíček nebe na zem…
Zdá se, že v lidském nitru dlí téměř neodolatelná tendence k modlářství; podle velkého Jana Kalvína je lidské srdce továrnou na modly, továrnou, která je ustavičně v chodu. Možná že na symbolických vyobrazeních duchovní skutečnosti není samo o sobě nic špatného (jak tvrdí ti, kteří hájí užívání obrazů a soch v křesťanských kostelech), možná že problém vlastně není v obraze samém, ale v tom, co s obrazem dělá naše pověrčivost a pokřivená víra, tíhnoucí k modlářství a k manipulaci s „posvátnou energií“. Nebo je principiální problém už v samotném aktu vyobrazení?
Za redakční radu

Pavel Hošek

Aktuální číslo . Redakce . Předplatné . Listárna . Archiv . Novinky