Cestování časoprostorem a náprava světa [Jiří Schneider]

Cestování časoprostorem a náprava světa

Recenzi první dílu Sidonovy tetralogie (KR 4/2014) jsme končili otázkou, zda bude pokračování stejně poutavé. V prvním dílu – přestože byl uveden mottem z oblasti sci-fi: „Napůl spící Baley se dostal do světa, kde lišky dávají dobrou noc“ (Issac Asimov) – jsme se ještě pohybovali v poměrně nedávné historii a kromě závěrečného exotického odskoku do Káddáfího Libye ve známých souřadnicích střední Evropy. Hlavní postava prvního dílu Moše se trápí tím, co by se stalo, kdyby býval jeho jmenovec nevyvedl židovský národ z Egypta. Na to navazuje motto druhého dílu, jímž je citát z Tóry: „Bude-li tvé zapuzení na konci nebes, Hospodin, tvůj Bůh, tě odtamtud shromáždí a vezme tě odtud.“ (Dt 30,4) Ve druhém dílu se při cestování časem a prostorem stále více odpoutáváme od evropské současnosti, je to čirá sci-fi, volně napojená na síť reálných historických milníků.

Je možné odklonit běh dějin a vytvářet paralelní světy a dějiny? Kabala učí, že náš svět je jen jedním z mnoha. Bůh před tímto naším světem stvořil světy jiné, které ovšem zničil. Autor tu namíchal opojný koktejl kabaly, gnóze a science-fiction. Existují tajné kódy k branám času a prostoru? Může se obyčejný smrtelník těchto klíčů zmocnit? Existuje tajemná nauka vedoucí k hlubšímu poznání podstaty světa, jíž je možno využít k „nápravě světa“? Pak by šlo jen o to, jak tyto mechanismy poznat a systematicky zvládnout jejich použití. Mocenský potenciál takového poznání by byl nezměrný. Proto se mocní tohoto světa vždy budou snažit stát majiteli klíčů nebo alespoň dostat klíče pod svou kontrolu. A někteří spisovatelé budou uchváceni myšlenkou napínavou zápletku na pomezí fikce a reality strhujícím způsobem sepsat.

I druhý díl se neodbytně dotýká světa moci a mocenské manipulace. Název „Piano live“ mu propůjčil pianista hrající neworleanský jazz v istanbulském baru, což je v kontextu děje vlastně docela pravděpodobná epizoda. Autor nabízí vhled na scénu za oponou: v areálu Massachusettského technologického institutu (MIT) v Bostonu sídlí tajemná organizace s krkolomným názvem Institute for Standing Ancient Civilizations Search (ISACS), což bychom mohli volně přeložit jako Ústav pro výzkum přetrvávajících starých civilizací. Cílem ústavu je na základě starobylých textů a tradic zkoumat lingvisticko-matematický systém, na němž „stojí svět“. V centru pozornosti je také židovská kabala, zejména dílo středověkého kabalisty a mystika Abrahama Abulafii. Ano, právě po něm pojmenoval Umberto Eco počítač ve Foucaultově kyvadle. Mimochodem, v recenzované knize se centrálnímu počítači říká docela trefně „myslivec“. Vědci z ústavu zkoumají Abulafiovu Knihu o nicotě (Sefer bli ma), o níž se domnívají, že svým odkazem ke knize Jóbově – „nad nicotou (bli ma) zavěsil zemi“ (Jb 26,7) – možná poskytuje jeden z kýžených kódů ke stroji času a prostoru. Ústav ISACS se zabývá přípravou a vysíláním svých agentů do minulosti, kde mají jako poslové z budoucnosti možnost nastavit chod dějin na správnou kolej.

Science fiction nabízí možnost, jak dějiny přepsat, přerýsovat. Útěk z času je najednou možný, otevírá se cesta k strhujícímu poznání, že „všechno je jinak“. Kdoví, možná žijeme ve světě, který se kdosi z budoucnosti snaží převést na lepší, příznivější kolej? Možná jsou mezi námi emisaři z budoucnosti, poslové, andělé budoucnosti jiné, lepší? Bylo by možné se vrátit do minulosti a přehodit výhybku dějin, aby nedošlo k holokaustu? Defilují před námi nové a nové světy a čtenář se ve scénických vrstvách lidské tragikomedie pomalu ztrácí. V krátké recenzi je nemožné popsat košatou dějovou konstrukci, kterou autor románu čtenářům předvádí. Ale někdy se zdá, že vyznat se v ní je i nad síly autora samotného. V jednu chvíli si klade otázku, zda on sám, či svět, který vytvořil, není vlastně psychotický.

Dalším momentem, kdy čtenáře zamrazí, je chvíle, v níž se dostáváme při cestování časem do roku 5999 židovského kalendáře (není to tak daleko, rok 2239 našeho letopočtu). Na konci věků má přijít Mesiáš, teď se to přece ukáže! Zbožní si zoufají a s neodbytnou naléhavostí hledají vysvětlení, proč nepřichází. Neudělali talmudisté chybný výpočet? Nebo snad Bůh termín příchodu Mesiáše vůbec nesdělil? Při vzpomínce na statisíce Židů v koncentračních táborech, pro něž byla víra v příchod Mesiáše jedinou vzpruhou, se autor dostává na samotnou mez: není nakonec víra ve smysluplné naplnění dějin pouhou náboženskou fikcí?

Sidon píše pro sečtělé čtenáře. Vztažné body jeho fantazie sahají od postav a událostí dějin starověkého Egypta až po moderní americké dějiny. Čtenář musí lovit v paměti nebo si ve svém „myslivci“ historická data neustále ověřovat. Pohybujeme se ještě v „našich“ dějinách, nebo už s pomocí autorovy fabulace v dějinách alternativních? Co například víme o faraonu Amenhotepovi? A kdo dnes ví o tom, že francouzský utopický socialista Etienne Cabet byl nejen tvůrcem termínu „komunismus“, ale po odjezdu do Ameriky zakladatelem komunity ikarského hnutí v Nauvoo ve státě Illinois?

Na pozadí záplavy dat, odkazů a narážek se otevírají hlubší otázky: jak může jedinec naložit se svým vlastním údělem? A připomínají se teologické odpovědi: pokání jakožto návrat a smíření s Bohem je možné, opravné zkoušky už možné nejsou. Lidský život nepřipouští žádné reparáty či repetice s odlišným zakončením. Je však možné začít znovu, obnovit svůj vztah k Bohu a lidem. Není to žádný restart či návrat na počátek počítačové hry, kterou už tentokrát projdeme bez chyb. Znamená to vyrovnat se s minulými špatnými rozhodnutími, nechat si smazat dluhy a svobodně se rozhodnout chyby neopakovat a své dluhy, postaru nazývané hříchy, už dále nevršit. Taková „náprava světa“ (tikkun olam) je dobře možná.

Jiří Schneider

Chaim Cigan: Piano live. Kde lišky dávají dobrou noc II Praha: Torst, 2015







Vytisknout