Co dělat proti korupci? (Rudolf Mareš)
Co dělat proti korupci?
Rudolf Mareš
Denní noviny nám častěji přinášejí zprávy o nějaké
korupci nebo defraudaci v částkách odstupňovaných od
tisícovek po miliony. Trpíme, bohužel, touto nemocí i
v Československu a není možno nevšimnout si případů,
jakým byla aféra Stříbrného, pražcová zpronevěra, nepořádky
ve věci vranovské přehrady aj. Jde hlavně o to, čím máme tyto
zjevy vysvětlit a jak máme proti nim bojovat.
Příčiny se udávají tyto: válečná a poválečná mravní
krise, mírné zákony, stranické vlivy politické, nedostatek
kontroly. Nelze však tak zcela obecně mluvit o konkrétních
případech. Je třeba jednotlivé případy analysovat. V případě
defraudace notáře Patsche např. poukazuje notářská komora ve
svém vyjádření na poválečné poměry a stranickost (?)
veřejného života. Lze tím opravdu vysvětlit jednání tohoto
muže, který byl nejen defraudantem, ale záletník a člověk
mravně úplně rozvrácený? Není se možno také spokojit
všeobecným výkladem, že takové zjevy vždy byly, jsou a budou.
Zdá se nám, že se vyskytují přece jen hojněji a hlavně nemají
být.
Válka zajisté měla nepříznivý vliv na mravnost, život ode dni
ke dni bez pomyšlení na důsledky je typickým zjevem válečným.
Tuto anarchičnost a proti sociálnost individua však nelze vyvodit
jen z těchto vnějších poměrů. Musí tu býti nějaký
defekt v základním pojetí života. Máte tu co dělat
s individuem, které není nikomu a ničemu odpovědné. Činy
lidské jsou asi tak závazné, jako když vypiješ sklenku vody. Je
toto myšlení jen důsledek války, či je to důsledek jednoho
chybného názoru na život?
Běžné výklady se neobracejí k vnitřním příčinám
a hledají ovšem také vnější léky. Mohou nám prý pomoci
přísné zákony. Ukazuje se na SSSR a Německo. Zvládnout řád
mravní normami právními nelze ani teoreticky ani prakticky.
Vezměte např. případ Stříbrného. Právní normy zklamaly
úplně. V mezích i nejpřísnějších zákonů lze jejich
ustanovení obcházet, natož porušovat normy mravní. Právník
může soudit jen na základě věcných a právních důkazů.
Soudit jen podle podezření byť i důvodného jest ovšem zásada
nebezpečná (viz Německo a SSSR). Problém není jen v zákonech,
ale v zachovávání zákonů. Sankce zákonná ještě
nezaručuje zachování zákona. Zákony jistě velmi pomáhají
v organizování života, ale tou pravou záchranou nejsou.
Jiný výklad vidí příčinu v politickém
stranictví. Fakt, že se vyskytují špatní lidé také
v politických stranách, nám nic neříká o tom, že
příčinou tohoto zjevu je stranictví. Je zajímavé a potřebné
stranictví kritisovat, ale toto objektivní zařízení přece samo
o sobě není odpovědným mravním subjektem. V Německu
vycházeli na příklad z tzv. atomisace života a pokusili se
mravní anarchii překonat tak zv. národním sjednocením. Tu je
národ nejvyšším celkem (Gesamtheit), kterému je každý jedinec
odpovědný. Poněvadž však národ je pojem příliš neurčitý,
byla tato podřízenost přenesena na osobu vůdce a normy jím
dané. Zda tímto zase objektivním zařízením lze zvládnout
problém, je velmi pochybná otázka.
U nás se vyskytují také podobné názory, které chtějí
povýšením národa za nejvyšší normu zvládnout všechny
složité bolesti doby. Vydává se abstraktní heslo obrody
veřejného života. Čekáte ovšem marně na odpověď, čím a
jak se ta obroda stane. Nesprávnost tohoto pojetí je zejména
v tom, že chce mravní problémy řešit v oblasti
politické politickými prostředky. Mravnost vlastně podřizuje
politice.
Musíme jistě schvalovat, když někdo bojuje s konkrétním
zlem v politické straně nebo jinde. Ale jde právě o to
nehorovat jen proti zlodějství a zloděje nechat při práci.
Proto také je si třeba vážit stran, které dovedou vyvodit
přísné důsledky z mravních defektů svých vůdců nebo
straníků.
Vnitřní bolest nelze hojit vnějším lékem. Mravní anarchii
nelze odstranit zařízením objektivním. Liberalistický
individualismus lze překonat jen odpovědností individua normě
mravní. Nemáme ovšem nic společného s naivním názorem,
že pouhým kázáním mravnosti odstraníme všechen koukol. Nejde
o kázání, jde o vládu mravnosti nad jedincem a společností.
Ceasarové mravní rozklad své doby nezvládli, zachránil nás
Ježíš. Dnes jde o to, tento fakt uznat a jemu se podřídit.
Křesťanská revue 8 (1935), str. 177–8