Desáté přikázání a Čtyři vznešené pravdy Buddhovy (Pavel Hošek)

Desáté přikázání a Čtyři vznešené pravdy Buddhovy

Pavel Hošek


„Mnichové, toto je pak vznešená pravda o vzniku utrpení: je to žízeň, způsobující nová narození, provázená radostí a rozkoší, tu a tam nalézající potěšení, je to žízeň rozkoše, žízeň narození, žízeň smrti.“

Poslední přikázání Desatera nabízí velmi zajímavé téma k rozhovoru mezi křesťany a buddhisty. Toto téma se stále znovu vynořuje při setkáních křesťanských řeholníků s buddhistickými mnichy. Jedná se o „osvobozující nedychtění“. Chápeme-li totiž slova „Nebudeš dychtit…“ ve světle úvodní věty Dekalogu o „vysvobození z domu otroctví“, objevíme klíčovou souvislost mezi „nedychtěním“ a svobodou, souvislost, která patří mezi nejdůležitější principy buddhismu. Pokud spolu s rabínskými učenci chápeme desáté přikázání jako „směrovku ke svobodě“ od všeho možného lpění, závidění, dychtění a prahnutí, nabízí se opravdu nápadná analogie s ústředním poselstvím buddhistické nauky o tršna, tedy „žízni“ či „touze“ či „žádostivosti“ jakožto prameni všeho lidského utrpení a zdroji vší nesvobody.

Tato touha je podle Buddhy způsobena „nevědomostí“, tedy duchovní slepotou. Vrhá člověka do stále nových strastiplných pokusů připoutat se k předmětu vlastního dychtění, ať už je tento předmět přízemní a hmotný, nebo vznešený a spirituální. Vyjdeme-li ze shrnutí Buddhova učení do slavných Čtyř vznešených pravd, vidíme velmi zřetelně, že právě „dychtění“ je zde v samotném středu pozornosti: Zaprvé: veškeré lidské bytí je utrpení. Zadruhé: příčinou utrpení je žádostivost. Zatřetí: vysvobození z utrpení spočívá ve vykořenění žádostivosti. Začtvrté: k tomuto vysvobození vede stezka pravého chápání, pravého smýšlení, pravého mluvení, pravého jednání, pravé životosprávy, pravého úsilí, pravé vnímavosti a pravého soustředění.

Tyto Čtyři vznešené pravdy chápou buddhisté jako stanovení „duchovní diagnózy“ člověka. Buddha jako „lékař lidstva“ nejprve identifikuje chorobu (první vznešená pravda), pak určí její příčinu (druhá vznešená pravda), pak definuje cestu k nápravě (třetí vznešená pravda) a nakonec formuluje konkrétní postup léčby (čtvrtá vznešená pravda). Vzhledem k tomu, že dychtění je obsahem druhé vznešené pravdy, znamená to, že právě v něm Buddha spatřuje příčinu duchovní choroby lidského rodu.

Jádro Buddhova poselství tedy s tématem desátého přikázání hluboce souvisí: v obou případech jde o zotročující účinky každého dychtění a lpění. Ovšem jak je zřejmé z obsahu čtvrté vznešené pravdy, cesta k dosažení svobody nespočívá podle Buddhy ve víře v zachraňující Hospodinovy činy, jako je to v Desateru, ale v asketickém sebezdokonalování nebo, přesněji řečeno, v soustředěném celoživotním úsilí o vybřednutí z nevědomosti a zotročující žádostivosti.

Dychtění je v buddhistické nauce symbolizováno třemi zvířaty: kohoutem, hadem a vepřem, kteří představují chtivost, nenávist a zaslepenost. Právě kvůli nim se člověk zaplétá do všemožných osidel, vazeb a pout, která udržují v chodu koloběh zrození, smrti a znovuzrození. Cílem duchovní praxe je uvědomovat si tyto zákonitosti, nahlédnout duchovní pravdu pod povrchem zdání a postupně se ze všech svazujících pout dychtění a lpění vyprostit. Takto je člověk znenáhla osvobozován až k čiré a pokojné „lhostejnosti“: je prost všech přání a veškeré dění kolem sebe nahlíží s hlubokým vnitřním klidem – a takto se soustředěným úsilím vymaňuje z neblahých důsledků vlastní nevědomosti. Tímto způsobem nakonec dosáhne nirvány, tedy „vyvanutí“, stavu, který bývá symbolizován vyhasnutím plamene. Buddha o tom říká: „Mnichové, jako olejová lampa bude hořet, majíc olej a knot, ale nebude-li nikdo přilévat olej a pečovat o knot, pak, mnichové, ona lampa, poněvadž staré palivo je stráveno a nové není přiléváno, vyhasne, nejsouc živena, rovněž tak, mnichové, zaniká žízeň člověka, který setrvává v poznání…“

Předpokladem dosažení tohoto stavu je „vykořenění touhy“; je třeba nejen „osekat větve stromu“, ale „vykopat ze země kořen“, jinak z osekaného pahýlu nové výhonky dychtění znovu vyraší. Jak se dočteme v pálijském kánonu: „Kdo těžké břímě odhodí, jiného břemene si nevezme, žízeň i s kořenem vymýtí, je bez touhy a zcela vysvobozen.“ Kdo nadále dychtí, trpí, kdo nedychtí, je všeho utrpení zproštěn. Jak se praví v Dharmapádě: „Koho přemáhá krutá žízeň ulpívající na světě, toho zármutek roste jako bující tráva. Ale z toho, jenž přemáhá krutou žízeň, zármutek padá jako krůpěj vody z lotosu.“

Dokud ovšem člověk dlí v duchovní slepotě, sám si bezděky vytváří neblahé podmínky vlastního života: je do slova a do písmene strůjcem svého štěstí a neštěstí. Jeho životní trápení, okolnosti a události totiž nejsou nahodilými jevy, jsou výsledkem jeho spirituálních dispozic. Sami si způsobujeme své utrpení, sklízíme to, co zaséváme.

Tento pozoruhodný buddhistický názor, který tolik učaroval Schopenhauerovi, je ovšem na hony vzdálen biblickému pojetí lidského údělu. Zdá se, že přes všechnu podobnost zde narážíme na neredukovatelný rozdíl mezi buddhistickou naukou a biblickým pojetím člověka a jeho údělu. V buddhismu je člověk strůjcem svého osudu, sklízí ovoce svých činů a své nevědomosti. A sám se také musí ze všech tenat a pout vyprostit. V biblické tradici je úděl člověka darem a úkolem, je bytostně vztažen k Stvořiteli a Dárci života. Hrdinové biblických příběhů nechápou radosti a trápení života jako metafyzický důsledek vlastní duchovní slepoty, ale přijímají je „z Boží ruky“.

Právě tato vztaženost k Hospodinu je definičním znakem biblického pojetí lidského údělu a také východiskem desátého přikázání. Buddha se otázkou existence Stvořitele nezabýval, pro jeho nejdůležitější poselství prý nebyla relevantní. Něco takového se o biblickém svědectví nedá říct, existencí Stvořitele všechno takříkajíc stojí a padá. Také cestu ke svobodě od každého lpění a dychtění, ke které ukazuje desáté přikázání, nelze odmyslet od Hospodinovy proměňující milosti, od jeho zachraňující iniciativy, která všechno lidské snažení předchází. Jak se dočteme v Desateru: Hospodin osvobodil svůj lid z domu otroctví, PROTO smí žít svobodně, PROTO už nikdo, kdo byl takto Hospodinem osvobozen, nemusí „dychtit po domě svého bližního, ani po jeho ženě, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, a vůbec po ničem…“

Vztah k Bohu a k bližnímu je zkrátka alfou a omegou biblického svědectví o smyslu a naplnění lidského života. Je neredukovatelným axiomem každé biblické výpovědi, a tedy také neodmyslitelným výkladovým rámcem desátého přikázání. V buddhistické nauce nic podobného nenajdeme. Vzájemný rozhovor mezi biblickou a buddhistickou tradicí o povaze a podstatě „osvobozujícího nedychtění“ tím ovšem neztrácí smysl a inspirující náboj. Řekl bych, že právě naopak…

Autor je vedoucí katedry religionistiky ETF UK a člen redakční rady Křesťanské revue.
Vytisknout