Jistota v nejistotě | Petr Sláma

To víš, že jo

Betach, řeknou vám moderní Izraelci, když je něco naprosto jisté. Nebo taky mea achuz (na sto procent) nebo be-hechlet (rozhodně). Říkají to často a rádi, stejně jako my naše „jasně“, „to si piš“ nebo „to víš, že jo“. Ale co víme skutečně s jistotou? Nástup pandemie covidu 19 v první čtvrtině loňského roku jen podtrhl tento rys naší doby. Můžeme sice plánovat a zařizovat, ale nakonec se věci poskládají jinak. Odpadla setkání, konference i expedice. Výuka se přesunula na internet. Na diář zející prázdnotou budeme ještě dlouho vzpomínat. Lekcí, které nám pandemie uštědřila, bude na různých úrovních života více.

Pomocí řádu

Karanténa je zátěž, která prověří vztahy. Týdny prožité na půdorysu bytu vyostří vědomí toho, co v rodině jednomu na druhém vadí. Když ustal řád pravidelných povinností, vyplatí se udržet (nebo si zavést) řád malých věcí: od vstávání přes termíny jídel až po pravidelně fázovanou relaxaci a sport. Platí to pro vztahy s nejbližšími, platí to také pro život víry. Vztahy mají své přelomové okamžiky, kdy se rozhoduje o jejich bytí a nebytí. Mají ale také svá průběžná období, kdy jde o to udržet nastoupený směr. Udržet nastoupený směr – tomu pomáhá řád. Dobře o tom věděli stoupenci obou velkých konkurenčních myšlenkových škol Starého zákona. Jednu z těchto škol tvořili lidé, spojení svým myšlením i svým rodem s chrámem. Souhrnně je označujeme jako kněží. Vedle nich ale značná část Starého zákona vyjadřuje postoje prorocky osmělených laiků, které badatelé v minulém století začali nazývat deuteronomisté – podle spisu, vyjadřujícího jejich světonázor. Starý zákon je plný návodů příslušníků obou škol, jak pronést víru časem.

S objektivní platností

Kněžští autoři ke svému vyjádření používají vyloženě technický jazyk. Do detailu popisují, jak má vypadat chrám a jak oběť v něm. Ale také co dělat v případě různých životních nehod. Jako skuteční starozákonní intelektuálové ovšem nezůstávají jen u provozních předpisů. Ve volném čase promýšlejí teoretické rámce světa, ve kterém žijí. To, co čtenáři nabízejí, budí zdání objektivity. Nijak dvakrát je nezajímá nitro člověka. Namísto zpytování svědomí nabízejí rituály, kvantifikované sekvence úkonů, které zdánlivě s lidskými zápasy vůbec nesouvisejí. Kněžští autoři Starého zákona ztělesňují starobylou moudrost těch, kdo vědí, že člověk není jenom to, pro co se v hloubce své existence vědomě rozhodl. Člověk je také výsledkem řady zvenčí uložených a postupně automatizovaných zvyků, kdysi možná nových, ale postupně osvojených, až nyní už bezděčně vykonávaných. Tyto zvyky vytvářejí vnější slupku osobnostního ustrojení člověka. Jistě, tato slupka někdy připomíná spíše krunýř, který působí strnulost, brání pohybu a vede k necitlivosti. Ve Starém zákoně je krunýř zvyků často předmětem prorocké kritiky, protože brání zaslechnout živý hlas Hospodinův i naléhavé volání bližního. Tato kritika ovšem nemíří na rituál samotný. Rituál je totiž obdobou lidského jazyka. Můžeme jej použít k dobrému i ke zlému. Může zvulgárnět, zarůst frázemi, můžeme jím vyjadřovat lež. Ale vždy je to struktura, s jejíž pomocí se člověk vztahuje ke svému okolí. A stejně jako v případě jazyka platí také pro rituál, že tato struktura není jen nosič již hotových myšlenek. V jazyce i v rituálu je to vždy tak, že myšlenky a koncepce vznikají a nabývají podobu právě až v souhře se strukturami komunikace.

Poslouchat a milovat

Také konkurenti kněží, deuteronomističtí autoři, znají sílu řádu. Na rozdíl od kněží je však výslovně zajímá lidské nitro, srdce člověka a jeho rozum. Protože jejich počátky zřejmě souvisely s působením proroků, jsou v Bibli deuteronomisté mluvčími lidské subjektivity. Základní osnovou, kterou sledují, je lineární časová osa. Rituály mají pro deuteronomisty především mnemotechnickou funkci: Jsou zde proto, aby si člověk opakovaně připomínal, odkud a kam jde. Dvorními termíny této školy jsou slovesa doufat (b-t-ch), milovat (a-h-b), slyšet (š-m-a) a dělat (a-s-h). Rituály zde slouží k tomu, aby člověk pochopil, kdo je a jaký má úkol. Nad jiné výstižně tuto mnemotechnickou funkci vystihuje ustanovení, které se pojí s provoláním „Slyš“ (Dt 6,4–9), které Židé až podnes recitují dvakrát denně (ale také vždy v okamžiku náhlého nebezpečí):

„Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, jedině Hospodin.

A ty toho Hospodina, svého Boha, budeš milovat

celým svým srdcem, celým svým žitím a celou svou silou.

A ta slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít na srdci.

Svému synovi je budeš vštěpovat.

Budeš o nich rozmlouvat,

ať budeš sedět doma nebo půjdeš cestou,

ať budeš uléhat nebo vstávat.

Jako znamení si je přivážeš na ruku

a jako řemínky mezi oči.

A napíšeš je na veřeje dveří svého domu i na své brány.“

Kněží i deuteronomisté ve Starém zákoně tedy vědí, jaký význam má pro člověka rituál. Člověk nemusí být teolog, aby si v době karantény a z ní plynoucích nejistot zvlášť naléhavě uvědomil, že drobné návyky spirituální (pravidelná modlitba, meditace, čtení Bible, křižování, zvláštní režim pro neděli) i docela světské (pravidelné výlety do přírody, domácí rozcvička, on-line setkání s přáteli) jsou zdroj jistoty už tím, že dávají zakusit kontinuitu v situaci nečekaných změn. Svým pravidelným rytmem uklidní rozjitřenou mysl, pravidelnou dávkou zvládnutelných úkolů zatlačí frustraci z velkých cílů, kterých člověk nedosáhl. Otázka po smyslu a cíli naší životní cesty ale zůstává. Jak jsme již pověděli, může se nám podařit její nepříjemné tóny ochočit rituálem. Někdy se ale tato otázka tak docela ochočit nedá. Anebo ji ze řetězu vypustí nenadálé životní zvraty.

Centrum securitatis

Jako se to stalo Janu Amosi Komenskému. Nedlouho po Bílé hoře ztratil při morové ráně manželku a dvě děti. Zanedlouho pak sám opouští rodnou Moravu, nějakou dobu se skrývá na Žerotínově panství ve východních Čechách a pak se na čas usadí v polském Lešně. Z doby, kdy se brodil troskami někdejších jistot, které až dosud tvořily jeho svět, pochází česky psaný spis, nazvaný latinsky Centrum securitatis, tedy Střed jistoty. Sám Komenský název v podtitulu překládá jako Hlubina bezpečnosti. Po všech otřesech v něm Komenský hledá, o co se člověk může v životě opřít. Základní metaforu, kterou v knize rozvíjí, shrnuje v úvodním čtyřverší:

„Svět jest kolo, jenž se točí,

prudce chvěje, hlučí zvučí.

Kdo mu v centrum neusedne,

zamotá se a vypadne.“ (CS, 4)

Svět je jako kolo od vozu. Vnější kruh kola, ráfek, je podle Komenského to, jak se lidé jeví na pohled, když vstupují do vzájemných vztahů. Kruh je tvořen loukotěmi, částmi celkového kruhu, které jsou paprsky neboli špicemi spojeny se svým centrem. Tímto centrem je podle Komenského – a zde není těžké zaslechnout platónské tóny – Bůh, resp. Bohem chtěná podoba každé věci i každého člověka. Tento kruh se neustále otáčí. Pohyb sám o sobě není chyba, kolo je zde proto, aby se točilo. Jenže se točí zmateně, různá kola různě rychle. A co hůř: Lidé se nechávají vtáhnout na orbity jiných center, na ráfky cizích kol, kterými otáčí někdo jiný než biblický Bůh:

„Podívejmež se tedy i my, jak jest přenepokojný a plný kolotání život náš. Nebo v kole jsme, pokud pod oblohou jsme; či co dím v kole? V kolách, divně spletených kolách jsme; an námi jedno sem, druhé tam, třetí onam zmítá. Nebo nikdež v centrum nestojíme, odevšad jsme vystpupili, okolkové nás zachvacují a námi házejí sem a tam …“ (Centrum securitatis IV, 48) „Naposledy nejzmotanější kolo jsme my sami sobě, pro nestižitedlnou vrtkavost a zmotanost myšlení a činů svých.“ (CS IV, 56)

Příčinou neblahého kolotání je odtržení od Bohem zamýšleného centrum (Komenský to latinské slovo neskloňuje). Následkem odtržení od centra je podle Komenského samosvojnost. Co je to?

„Jest pak samosvojnost, když člověk Bohem a řádem jeho svázán býti sobě zošklivě, sám svůj chce býti; sám totiž svůj rádce, svůj vůdce, sám svůj opatrovník, sám svůj pán, summou sám svůj bůžek. To jest začátek všeho zlého…“ (CS V, 64) „Samosvojnost působí, aby člověk samého sebe za cíl stavěl, to jest, samého sebe miloval, samému sobě přál, o samého sebe se staral; a zatím, aby také sebe sám počátkem sobě dělal, to jest, u sebe sám rozumu a rady hledal a vlastního při všem zdání následoval. Což nic jiného není, než jako kdyby paprsek z sebe oblouk neb kolo udělati chtěl. Nebo co tím způsobí, jediné že se nehnutedlně z jedné strany z centrum, z druhé strany z okolku vysmekne a tak jistotně z kola vypadne?“ (CS V,68)

Důsledkem neblahé samosvojnosti, která je výslovným protikladem toho, co je podle první otázky Heidelberského katechismu mým jediným potěšením („že živ jsa i umíraje nejsem sám svůj, nýbrž tělem i duší jsem svého věrného spasitele Jezukrista“), je podle Komenského jinudost, nutkavá touha chápat se jiných, ovšemže falešných jistot:

„Tak se nám děje, když nás samosvojnost z centrum bezpečnosti (jenž jest Bůh) vyvábí a do takových motanin, jakž již ukázáno, uvede, že nenalézajíc my k zdržení sebe a věcí svých sami v sobě dostatečnosti, ledaskam jinam o radu a pomoc se obracíme, vůkol sebe hmatajíce a jednák toho, jednák onoho se chytajíce, an se obyčejně s námi všecko trhá a boří…“ (CS VI, 78)

Záchrana pak podle Komenského spočívá v návratu do centra. To se děje ve dvou krocích. Nejprve musí člověk dogmaticky správně uvěřit v Krista („totiž za toho jej znáti, zač nám jej vystavil nebeský Otec“ CS VIII, 105). Komenský ovšem klade důraz na existenciální, osobní přijetí Krista:

„Avšak viděti ho není dosti, ale přiúčastniti se k němu a přivinouti, ano zavinouti do něho, aby on v nás a my v něm byli…“ (CS VIII, 106)

To s sebou nese konflikt s dosavadní samosvojností a jinudostí člověka:

„Jmenovitě musí nejprvé odložiti pryč všeliké jinudosti, totiž jakéhokoli na jakékoli spolutvory se ohlédání a na nich cokoli nejmenšího sobě zakládání. Potom musí se samosvojnosti své také vzepříti a vlastní svou kancelář vlastního vyvolování a vybírání do konce z gruntu zbořiti, rozházeti a rozmetati. A naposledy teprv, zošklivě pak sobě všecko a opustě tak všecko, i sám sebe, pustiti se na hlubinu milosrdenství Božího v Kristu.“ (CS IX, 110)

Mám za to, že v roce 2021, za časů pandemie a hluboké vládní krize, nelze o jistotě v nejistotě povědět nic trefnějšího.

Autor je docent starozákonní biblistiky na ETF UK.