Marek O. Vácha: Páté přikázání: Koho vlastně nemáme zabít?

I.

Mojžíš u hořícího keře klade Bohu dvě otázky. Ta druhá je, kdo jsi Ty, Bože? Ta první, možná paradoxně ještě obtížnější, je, „kdo jsem já?“

Otázka, kdo je člověk, zdá se mi, jde nepřetržitě napříč dějinami a zejména nyní, v Evropě roku 2014 má svoji palčivou naléhavost. Nejde jen o status lidského embrya, kmenové buňky odvozené z embryí, potraty a eutanázie, jde o cosi mnohem vážnějšího.

Židovství a křesťanství vnímají člověka velmi vysoko, jako obraz Boží, chrám Ducha svatého, místo, ve kterém přebývá Bůh – celé dílo Hrad v nitru od Terezie z Avily popisuje cestu poutníka do hradu, kde se v sedmé komnatě setkává s Bohem; jenomže hradem je jeho vlastní duše. Já sám jsem tedy místem, kde přebývá Bůh a hledání Boha je sestup do vlastního nitra.

V první kapitole knihy Genesis se znovu a znovu vrací stejné téma: Bůh něco stvoří, ale nikdy svá díla netvoří jako mramorové sochy, jakkoli krásné. Bůh totiž stvořenému vždy předá kus své stvořitelské moci, kus svého tvůrčího charismatu, vše stvořené dostává úkol. Země se má zazelenat zelení, byliny a tráva se mají rozmnožovat semeny a stromy plody se semeny, vody se mají zahemžit živočišnou havětí, ptáci a ryby dokonce dostávají speciální požehnání „buďte plodní a množte se“, země má vydat živočichy a konečně člověk dostává zadání být obrazem Božím. Všechno stvořené má nějak tvořit dál, Tvůrce tvoří tvůrce. Úkolem člověka na Zemi pak nebude nic menšího, než ruku v ruce s Bohem stvoření světa dokončovat. Další příběhy knihy Genesis od třetí kapitoly dál nás v této myšlence jen utvrzují: náš osud neleží ani ve hvězdách ani v genech, není nikde ve hvězdách neměnně zapsán, to my sami jej tvoříme a jaká bude budoucnost, záleží na nás. Patriarchové knihy Genesis se rozhodují a jednají, občas dobře, jindy špatně, v každém případě však vědí, že za své rozhodnutí ponesou odpovědnost a že budoucnost záleží na nich.

Tato představa je v ostrém kontrastu se světem starých Řeků, kteří viděli věci opačně. Oidipús se v Delfách dozví svůj trpký osud a celý život aktivně usiluje, aby se věštba nenaplnila – to vše jen proto, aby na konci příběhu zjistil, že Iokasté, jeho manželka, je jeho vlastní matka, a muž, kterého kdysi dávno v potyčce zabil, jeho otec, a navzdory jeho úsilí se vše do písmene splní. Osud je totiž již předem někde ve hvězdách zapsán a nelze mu uniknout. Naopak v shakespearovské tragédii, která myšlenkově vychází z křesťanského chápání osoby, ví Hamlet velmi dobře, že těžiště konfliktu neleží vně v hlubinách indiferentního univerza, nýbrž uvnitř jeho vlastního nitra, a že učiní-li tuto věc, bude to mít tyto následky, učiní-li jinou věc, i budoucnost bude odlišná. Říká se proto, že Řecko nikdy nemělo svého Izaiáše. A naopak, Izrael nikdy neměl svého Sofokla.

II.

Je symptomatické, jak se všechny totalitní ideologie budou snažit velikost člověka popřít. Záleží totiž na světlých zítřcích, ideálech, budoucnosti – ale na nás ne. Vždyť když se kácí strom, létají třísky a pro světlou budoucnost je možno obětovat jedince nebo i víc jedinců. Není ostatně důležité, jak odžíváme své životy, zdali jsme dobří, nebo špatní, zda činíme, nebo nečiníme dobro. Jsme jen pěšáci na šachovnici světa a velká rozhodnutí činí jiní v centrech dění ve velkých městech.

Evoluční – antiteističtí – biologové podobně připomenou, že člověk není nic než náhodná větévka na evolučním stromě – vývoj k nám sice dospěl, ale nemusel, naše existence zde je čistě náhodná, bezúčelná a bezesmyslná, nejsme zde kvůli žádnému úkolu, neboť jsme jen produkty evoluce a nic než to, člověk je „způsob, kterým DNA vytváří víc DNA“ a jeho mozek je vlhkým počítačem, jehož jediným úkolem je co nejvíc namnožit geny, které ho vytvořily. Jakékoli myšlenky o velikosti člověka jsou slepou pýchou či náboženskými předsudky, užívejme proto dne a nestarejme se. Pokud člověk prohlédl a povznesl se nad živočišný svět tím, že začal reflektovat sám sebe, nemá vlastně už ani ten důvod, aby své geny nějak předával dál, proč taky? Účel jeho existence tak zůstává jako veliký otazník.

Embryolog Scott Gilbert připomíná, že na „storytelling matters“, na vyprávění příběhů záleží. Různé hypotézy, soudí, které máme o dalekých hvězdných galaxiích, chod hvězd zřejmě neovlivní. Hypotézy, které máme o nás samotných, nás naopak ovlivní velmi silně. Stáváme se tím, čím si myslíme, že jsme. Pokud sami sebe přesvědčíme, že nejsme nic než jen „killer apes“, zabíječské opice, nebo jen jacísi o málo inteligentnější šimpanzi, začneme se chovat, jako by to tak opravdu bylo. Pokud se domnívám, že jsem toliko „nahá opice“ a nic než to, nebo naopak obraz Boží či chrám Boží, ovlivní to nejen mé sebechápání, nýbrž i mé skutky. Ideje mají své následky.

Je podobně symptomatické, jak soudobá Evropa bere život člověka snad až na příliš lehkou váhu, od benevolence potratů k benevolenci k eutanáziím, jakoby na životě člověka nijak nezáleželo. Snad se v tomto blížíme k řecké civilizaci v jejích nepříliš dobrých časech. Někdy je až udivující, jak snadno ideu bezcennosti lidského života Řekové přijali. Novorozenci s vrozenými vadami byli shazováni ze skály či ponecháni, aby zemřeli. Takto ostatně začíná i příběh Oidipa. Pokud je život nepříjemný, není důvod, aby nebyl ukončen sebevraždou, pokud se nejedná jen o zbrklý útěk od povinností. Pro stoiky, cyniky, skeptiky a epikurejce se jednalo o zcela legitimní uskutečnění lidské svobody. Epictetus, bývalý otrok, který se později stal stoickým filosofem, proslul výrokem, dle kterého opustit život nemá žádné větší následky než opustit zakouřenou místnost.

Novodobá Evropa, zdá se mi, jako by se k těmto představám vracela. V onom přikázání „nezabiješ“ jde tedy především o to, jakou hodnotu má život člověka a jak moc jej považujeme za důležitý. Právě proto, že křesťanství vnímá člověka jako obraz či chrám Boží, bude tvrdohlavě chránit život na obou jeho koncích a brát se za ty, kteří svá práva nemohou artikulovat – buďto ještě, nebo už; mám na mysli zejména záležitosti potratů a eutanazií. Pokud vnímáme sami sebe jako živočišný druh a nic než to, pak není důvod být nějak přehnaně pozorný k životu na jeho počátku; pokud vnímáme život jako nezávazný kaleidoskop na sebe nenavazujících příběhů, cosi jako hudební klip, a celý smysl přebývání na Zemi jako co nejkomfortnější čekání na smrt, pak není důvod život ukončit, pokud nelibosti pomalu začínají převažovat nad libostmi.

Pokud naopak vnímám život jako úkol a dávné pozvání k tomu být obrazem Božím, jako zadání, které člověk dostává, pak vnímám životní oblouk jako cestu, na které se stále něco učím a na které i nemoci a bolesti mají své nezastupitelné místo.

III.

Ono „nezabiješ“ ale můžeme vztáhnout i na své mimolidské bližní. Křesťané vždy vykazovali zvláštní citlivost k bezmocným tohoto světa, nejen ve vzpomínané ochraně života na jeho začátku či konci, nýbrž i vůči všem, kteří jsou hladoví, žízniví, nazí, ve vězení či nemocní; odtud starost o bezdomovce, odtud nemocnice, hospicová zařízení, léčebny alkoholiků a drogově závislých, odtud domovy důchodců či domy pro matky s dětmi, starost o všechny ty, které život odstředivými silami odvrhl na okraj společnosti. V současnosti si ale křesťané kladou otázku, zda by se neměli přece jen víc zapojit do ochrany přírody, oněch „menších bratří a sester“, řečeno slovníkem svatého Františka, neboť i zde se, v určitém slova smyslu, jedná o „němé tváře“, ty, kteří rovněž nejsou schopni za sebe promluvit. I když křesťanství bude vždy zdůrazňovat v kvalitě mezi člověkem a zvířetem rozdíl, přesto pro ně nikdy zvířata nebyla jen nezávazné „věci“ či biomechanismy, nýbrž tvorové, kteří mají téhož Otce a pocházejí z téže stvořitelské ruky. Celá Země je stvořena Bohem a člověk má za život na ní odpovědnost.

Ostatně určitá intuice celku je obsažena i v slovním základu. Anglické slovo „health“, zdraví, má stejný slovní kořen jako „whole“, celek či „holy“, svatý. Podobně ve francouzštině je „sain“ zdravý a „saint“ svatý. Nelze si tedy myslet, že je možno zůstat „zdravý“ vprostřed rozbitých rodinných vztahů či vprostřed rozbité přírody.

Země není jen skladiště, jakási „inventarizovatelná fakticita“, kde by každý strom či zvíře měli na sobě pomyslnou visačku s hodnotou, za jakou by bylo možno je koupit či prodat. Země je cosi víc, je subjekt, místo, na kterém žijeme, ale zároveň i místo, kterým jsme, jehož jsme součástí. Zemi potřebujeme nejenom k tomu, aby nás živila a šatila a dávala nám materiál na naše příbytky, nýbrž i jako prostor, skrze který kontemplujeme Boha; Země je ikona, skrze kterou vidíme věci normálně neviditelné. Zdraví, to tělesné i to duchovní, je celek a člověk, kterým v knize Genesis příběh stvoření končí, neboť byl stvořen jako poslední, přebírá odpovědnost za celý stvořený svět či vyjádřeno přesněji, má ruku v ruce s Bohem dokončovat celé dílo. Úkolem člověka není nic menšího.

Vytisknout