Pojetí hříchu u papeže Františka | Petr Jandejsek

Proč se zajímat o pojetí hříchu zrovna u papeže Františka? Domnívám se, že František je schopen neotřelým způsobem vyjadřovat tradiční témata křesťanské víry, a hřích mezi ně patří. A nejen to. Papež přináší také nová zásadní témata, respektive „christianizuje“ ta, která zatím zůstávala mimo církevní mainstream. Přesto to rozhodující, čím přitahuje pozornost, nejsou témata sama o sobě. Rozhodující je Františkovo pojetí úřadu – v osobě představitele církve vidíme a slyšíme autentického sympatického člověka. Slovy Austena Ivereigha: „Učinil papežství mnohem lidštější, mnohem přístupnější, mnohem méně vzdálené.“

Papež často opakuje, že sám je hříšník. Zdá se, že tím nevyjadřuje pouze obvyklý, řekl bych apriorní křesťanský postoj, totiž že jsme hříšní všichni a potřebujeme Boží milost. Životopisci Františka uvádějí, že si papež nese jizvy po zápasech a zraněních. Jejich vznik situují zejména do období, kdy se mladý Bergoglio stal provinciálem argentinských jezuitů, což byl zároveň čas „špinavého“ režimu vojenské junty. Jeho „jsem hříšník“ tak zřejmě není jen vnější spirituální figura. Daleko spíše odráží vlastní duchovní dějiny, naplněné nejistotami, obavami, snad i selháním a právě z nich vyrůstajícím realistickým pohledem na sebe sama. Vědomí vlastních limitů a křehkosti Františka vede k hledání odpuštění a smíření s Bohem a s lidmi a k nově získané sebejistotě. Ta nás pak překvapuje v papežově myšlení a jednání. Už nevidíme potřebu zachovat dekorum, vyjadřovat se diplomaticky, hájit sebe sama a neposkvrněný obraz církve. Nikoli. Papež s jistotou vnitřní svobody demaskuje církevní klerikalismus a zneužívání moci – mimo jiné v případech sexuálního zneužívání. Pranýřuje rozmanité formy nelidskosti, v posledních letech zejména v jednání či spíše nejednání vůči migrujícím lidem. Do sféry lidské odpovědnosti zcela samozřejmě řadí také matku/sestru zemi, která patří „mezi ty chudé, kteří jsou nejopuštěnější a nejvíc týraní“ (Laudato si’ 2).

Františkova vybojovaná svoboda má ještě jeden projev. Do popředí jeho přístupu k lidem se dostává milosrdenství. Tak např. v exhortaci Amoris laetitia píše, že lidé, kteří žijí v „neregulérních“ situacích – myšleni jsou zejména lidé, kteří po rozvodu znovu uzavřeli občanský sňatek – by měli dostávat pomoc církve pro růst v životě milosti a lásky a že „v některých případech by mohlo jít také o pomoc svátostnou“. Vždyť zpovědnice má být místo Pánova milosrdenství a eucharistie velkorysý lék a pokrm slabých (305, pozn. 351). Jindy k situaci gaye, který „hledá Boha a dobrou vůli“, papež podotýká: „Kdo jsem já, abych ho soudil.“ Domnívám se, že kořeny Františkovy velkorysosti sahají k jeho vlastní zkušenosti s odpuštěním. Lze je interpretovat prostřednictvím Ježíšova výroku „komu se málo odpouští, málo miluje“ (Lk 7,47b), resp. podle jeho obrácené podoby. Ale nejen to. Papež se od vlastní zkušenosti dostává k samotnému obrazu Boha, jehož první vlastnost je milosrdenství. Odkaz k Božímu milosrdenství se dostává jak do papežova hesla („Slitoval se a vyvolil si jej“; jde o slova z homilie Bedy Ctihodného o povolání celníka Matouše), tak se stává tématem tzv. Svatého roku milosrdenství („Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“; Lk 6,36).

Jistě, jako ostatní lidé a ostatní církevní představitelé má i František horizonty porozumění, za které nenahlédne. Je ovšem pozoruhodné, že právě u „papeže z periferie“, jak sám sebe označil po zvolení, jsou tyto horizonty překvapivě široké (jak argentinské pampy, chtělo by se doříct). Kromě již uvedené zkušenosti s autoritativním režimem je vhodné připomenout ještě další okolnosti, které Františka formovaly. Zájem o migranty rezonuje se zkušeností jeho italských rodičů, kteří prchali před fašistickým režimem Benita Mussoliniho. Zajímavý komplex zdrojů pak lze nalézt při zkoumání papežova pohledu na lid. Důrazem na lid vnáší František do středu pozornosti církve něco ze své latinskoamerické perspektivy, a vyvažuje tím přílišné vyklonění západní kultury k individuu. Latinskoamerický populismus znamená v prvé řadě kladnou hodnotu, totiž důvěru ve vnitřní sílu a moudrost lidu. Síla lidu se projevuje v působení nejrůznějších sociálních hnutí. Jeho argentinskou politickou variantu představuje perónismus, z něhož si při zachování kritické distance papež tu a tam vypůjčuje. Mezi jiným v něm nachází princip, který patří v jeho teologii ke stěžejním: Celek je nadřazen části (srv. Evangelii gaudium 234–237). Odtud pak je opět lépe pochopitelná Františkova konzistentní kritika individualisticky zaměřené neoliberální ideologie („dogma neoliberální víry“, Fratelli tutti 168), tím spíš, že Argentina se opakovaně stala laboratoří implementace neoliberálních ekonomických teorií. Důvěra v lid je patrna také ve Františkově pohledu na církev, ať už se projevuje v uznání, že „stádce má svůj čich pro rozpoznání nových cest“ (Evangelii gaudium 31), nebo v papežově snaze o decentralizaci a posílení úlohy místních církví.

Ve videoposelství, adresovaném Čtvrtému světovému setkání lidových hnutí, označil papež jejich členy za „sociální básníky“. Mají totiž schopnost a odvahu vytvářet naději. Domnívám se, že výraz přiléhavě sedí na papeže Františka samotného, a to nejméně ve dvou významech. Jako poeta přichází s překvapivými metaforami, které umožňují nahlédnout známé věci jinak. Mám zde na mysli výrazy jako „kultura odpadkového koše“, „církev jako polní nemocnice“ či „svatí odvedle“. Druhou rovinou je Františkovo zaměření víry na svět a na vnášení naděje do tohoto světa, zasaženého hříchem. Jinými slovy, papež ukazuje křesťanskou víru jako cestu k polidštění světa.

V uvedeném poselství z října tohoto roku se papež věnuje hříchu v rozhodující míře, byť samotné slovo hřích se příznačně objeví pouze jednou, a to ve vazbě „struktury hříchu“. Už z toho je patrno, jaký hřích považuje František za hlavní problém. Je to komplex sociálních nerovností, které zahrnují vylučování, odmítání, lhostejnost, kulturu privilegií, vykořisťování a zneužívání. K typickým znakům těchto struktur hříchu patří jejich zakrývání, zamlžování či přeznačování. Papež je spojuje s výrazem „post-pravdivý“. (Podle Jiřího Přibáně je post-pravda projev digitálního barbarství, které postihuje Evropu a celý západní svět. Vyznačuje se tím, že už nehledáme pravdu, nýbrž potvrzení vlastních předsudků.) Utrpení jedné třetiny lidstva není pro velká média a pro tvůrce veřejného mínění dostatečně zajímavé, proto se o něm nedozvídáme.

Papež zároveň vyjadřuje vděčnost těm, kteří pocítili bolest druhých jako svou vlastní. Ukázali tak tvář pravého lidství. Toto lidství vidí František vyjádřeno v biblickém příběhu o milosrdném Samařanovi (Lk 10,25–37), v Ježíšově výzvě „dejte vy jim jíst“(Mt 14,13–21) či v koncilní definici církve jako společenství, které sdílí radosti a naděje, smutky a úzkosti s lidmi dnešní doby (Gaudium et spes 1).

Reakcí na struktury hříchu nemůže být pouze osobní obrácení. Je též třeba uzpůsobit naše socio-ekonomické modely tak, aby získaly lidskou tvář. Ve jménu Boha se proto papež výslovně obrací na některé sektory, které se na strukturách hříchu zásadním způsobem podílejí. Velké farmaceutické laboratoře vyzývá k uvolnění patentů, aby se všichni potřební dostali k vakcínám. Finanční a bankovní skupiny vyzývá k tomu, aby lidem chudých zemí zajistily základní životní potřeby, včetně zrušení dluhů. Velké těžební společnosti vyzývá, aby přestaly s destrukcí lesů, mokřin a hor, aby zastavily znečišťování řek a moří a ukončily zamořování jídla a lidí. Velké potravinářské koncerny vyzývá, aby přestaly s vnucováním monopolistických systémů produkce a distribuce, které v posledu připravují hladové o chléb. Výrobce a prodejce zbraní vyzývá k úplnému zastavení jejich aktivit. Technologické giganty vyzývá, aby přestaly využívat lidské slabosti a zranitelnosti, a nešířily tak kvůli zisku nenávistné projevy, falešné a konspirační zprávy či politickou manipulaci. Telekomunikační giganty vyzývá k usnadnění přístupu k vzdělávacím materiálům a konektivitě, aby se v době karantény mohly vzdělávat i chudé děti. Média vyzývá k zastavení šíření post-pravdy, dezinformací, pomluv a nezdravé fascinace skandály, a naopak k podpoře bratrství a empatie vůči lidem, kteří jsou nejohroženější. Mocné státy vyzývá k zastavení agrese, blokád a jednostranných sankcí. Je potřeba přestat s neokolonialismem. Konflikty se mají řešit na mezinárodních fórech, jako je OSN.

Vlády a politiky papež vyzývá, aby nenaslouchali výlučně ekonomickým elitám, které tak často chrlí povrchní ideologie, ignorující skutečná lidská dilemata. Spíše mají být vlády ve službě lidí, kteří potřebují půdu, práci, bydlení a dobrý život. Jestliže se hřích projevuje skrze systém, jehož hnacím motorem je bezohledná logika zisku, pak je potřeba zpomalit a včas odpojit lokomotivu. Papež v této souvislosti uvádí domorodý latinskoamerický koncept buen vivir: „Je to dobrý lidský život, který nás uvádí do souladu s celým lidstvem, s veškerým stvořením.“

Papež František nenabízí pouze kritickou analýzu hříchu v dnešním světě. Vždy zároveň povzbuzuje k naději, že věci se mohou odvíjet jinak. Proto je třeba odvážit se snít – o svobodě a rovnosti, spravedlnosti a důstojnosti, bratrství. „Jsem přesvědčen, když se podíváme skrze tyto sny, že najdeme Boží vlastní sen pro nás všechny, kteří jsme Boží vlastní synové a dcery.“ Sny jsou totiž nebezpečné pro ty, kteří hájí status quo. Sny narušují egoismus mocných, ale také konformismus slabých. Nakonec je potřeba učinit krok od snu k jednání.

Autor přednáší na Institutu ekumenických studií a na Vyšší odborné škole Jaboku.