Radost ze života Rozhovor s Václavem Vackem o nápravě člověka, církve i světa | Jiří Schneider

Napsat, že farář Václav Vacek je na odpočinku, by byla pravda jen v uvozovkách. Dnes už bývalý správce letohradské farnosti překypuje radostí z evangelia i angažovanou starostí o tento svět. Náš rozhovor jsme začali osobními otázkami.

Jaké bylo vyrůstat v rodině politického vězně?

Měli jsme výhodu, že nám rodiče říkali pravdu. Například nám pověděli, kteří lidé jsou v komunistické „trojce“ nebo „pětce“, která určovala, kdo je kulak, kdo půjde do vězení a které dítě smí studovat. Ti komunisté přitom vypadali normálně. Měli jsme štěstí, že nás nikdo v obci (pozn. red. Dolní Čermná) nenapadal nebo nezesměšňoval. Soudce pan JUDr. Ruprecht odmítl soudit podle pokynů komunistické strany a za to dostal osm let vězení v uranových dolech. O jeho dětech učitel ve škole řekl: „Jejich táta je vlastizrádce, na ně můžete plivat.“ To jsme nezažili, táta byl v obci vážený a lidé u nás byli stateční, za války i potom.

Co to pro vás zpětně znamená?

Už jako farář jsem si uvědomil, že to pro mě byla určitá škola. Později jsem si v Ježíšově vyučování všiml varování, že někteří lidé jsou nebezpeční jako vlci, jiní jsou jako (divoké) svině, zmije a nejhorší je vlk v rouchu beránčím (to nejsou nadávky, ale diagnózy). Máme zkoumat, kdo šel Ježíšovi po krku, kdo ho lživě pomlouval, kdo donášel, zradil, někoho nespravedlivě odsoudil na smrt. Ježíš lituje každého, kdo s takovými lidmi přijde do střetu. Máme se snažit je včas rozpoznat, a pokud to jde, vyhnout se jim.

Čili dalo vám to zkušenost, jak rozpoznávat lidi?

Ano, hodilo se mi to v disentu a při šíření samizdatů – abych se vyhnul nespolehlivým a nebezpečným.

Zklamala vás někdy intuice?

V semináři jsem intuici odsunul, řekl jsem si, si ji nemohu ověřit a nechci někomu křivdit. Až při pozdějším studiu psychologie nám profesor řekl: Dejte na intuici, ale ověřujte si ji. Po letech farářské práce jsem si ověřil, že je intuice velice užitečná.

Vyučil jste se nástrojařem a později jste studoval při zaměstnání. Byly vám tyto zkušenosti pomocí při výkonu kněžské služby?

Řemeslo umožňuje rychle objevit chybu, naměřím-li něco špatně, hned ji vidím. Poučit se z chyb vlastních a cizích je základ pokroku. Pracoval jsem v dílně s pětaosmdesáti chlapy. Poznal jsem něco z jejich života. Misionář se potřebuje „naučit řeč“ těch, ke kterým je poslán.

Určitě bylo přínosné, když jste do semináře přišel s takovou zkušeností. Mohl jste ji nějak sdílet, dá se to vůbec?

Některé informace máme přejaté z knih, jiné od osobností, jejichž důvěryhodnost jsme si ověřili. Nemůžeme všechno prožít nebo objevit sami. Vlastní zkušenost je ale velice cenná a nezastupitelná.

Co je podle vás největší radost kněžské služby? Ono sdílení či naslouchání, o kterém jsme právě mluvili?

Radost mám z toho, jsem-li někomu užitečný. Veverka v knize Haló, Jácíčku říká: „Každý potřebuje, aby ho někdo potřeboval.“

Patřím do druhé generace po první světové válce a do první generace po druhé válce. V první padli dva prastrýcové, jeden děda si zničil zuby, aby nemusel narukovat. Druhý děda zběhnul, když přišel rozkaz k útoku na bodáky proti Srbům. Přes rok se pak skrýval. Rodiče byli v odboji během druhé světové války. Zkušenosti tří až čtyř dřívějších generací nosíme v sobě, proto máme bdít nad zachováváním svobody a včas upozorňovat na případné nebezpečí.

Narodil jsem se 15 měsíců po návratu táty z koncentráku. Jsem přecitlivělý na nespravedlnost a ponižování druhých. Ale pomáhá mi to v naslouchání druhým. Ptám se na myšlení, postoje a příběhy obětí, pachatelů a zachránců. Hledal jsem, jak přemáhat strach. Velice mně pomohl Mahátma Gándhí, který nebyl vůbec připraven a vybaven ke konfliktu, a přesto bez krvavé revoluce osvobodil Indii. Pro mě je největší osobnost 20. století.

Bůh nás vede k naslouchání a pomoci obětem, ale také pachatelům. Prožíváme obě role, je nám ubližováno a také ubližujeme. Velice mně vadí, že v církvi málo nasloucháme obětem, zlehčujeme jejich ponížení a nadržujeme pachatelům. Ale také mě zajímá, co se stalo kněžím, kteří často v pastoraci hodně vykonali a pak se sesmekli do zvrácenosti sexuálních predátorů. Kde je chyba? V nás, v církevním systému a v naší instituci?

Může se kněz mýlit v naslouchání, v rozpoznávání, může šlápnout vedle?

Nikdo nejsme neomylní, během života se vše teprve učíme. Dostali jsme do života dobrou výbavu, ale každý máme také své slabosti a na ty si máme dávat pozor. Ten, kdo je nahoře, může vykonat mnoho dobrého, ale zároveň je více ohrožen dychtěním po moci, slávě nebo bohatství. Bůh nám k pěstování charakteru nabízí pomoc, učí nás rozpoznávat dobro od zla, spravedlnost od nespravedlnosti, a jak budovat vztahy. Dal nám životadárné pokyny a řekl: „Nic k nim nepřidávej ani z nich neubírej. Na nic jsem nezapomněl a nic v nich není zbytečného.“ Jenže my, církevníci, jsme předůležití a někdy jednáme svévolně. Uvedu příklad. Ježíšovi učedníci byli ženatí, ale po tisíci letech církev duchovním nařídila celibát, protože sexualitu prohlásila za nečistou. Řada velikých kněžských osobností mně sdělila, že zvládání zákazu sexuality je stálo příliš velké úsilí. Proč si k náročnému životu v porušeném světě přidáváme zbytečná břemena a mluvíme druhým do života? Máme přece sloužit životu, zastávat se slabších a bránit zlu. Proč neposloucháme Ježíšovo varování před nakládáním neunesitelných břemen druhým?

Úskalím může být naložení velkých břemen. Co je pak hřích? Jednotlivá porušení pravidel, která jsme si „naložili“, nebo se jedná o zásadní sejití z cesty?

Ti, co mají vést druhé, přidáváním nebiblických zákazů svádějí lidi z cesty, na kterou nás Bůh zve. To je velice opovážlivé. Komu bylo více dáno, ten má větší odpovědnost.

Dá se slovo hřích nějak současně přetlumočit – v jeho hlubším, podstatném významu?

Je rozdíl mezi selháním ze slabosti a vědomým rozhodnutím pro zlo. Hřích překládám jako svinstvo, kterým škodím. Není ale každá chyba vědomým pácháním zla. Zabití člověka je neúmyslné. Ale i zaviněná chyba a zanedbané poznání je selhání. Podobně i opominutí dobra, které bylo v našich možnostech, si oprávněně vyčítáme. Ale začněme od prvotního, od pozvání k dobrému životu. Náš Tvůrce nám říká: „Až poznáš mé přátelství a mou péči, zamiluješ si mě celou svou bytostí a budeš se také snažit jednat ušlechtile. Stvořil jsem tě k svému obrazu. Vytvořil jsem tě z lásky, s láskou o tebe pečuji a k lásce tě zvu.“ Na začátku Bible je v překrásné básni řečeno člověku: „Pro tebe jsem vytvořil svět – dobře s těmito dary hospodař a střež je.“ Sedmkrát je tam řečeno: „Hospodin viděl, že to, co stvořil, je dobré.“ Byla nám dána veliká touha po vytváření dobrého.

Hřích v tom základním smyslu tedy je, když toto pozvání nepřijmeme?

Bůh nám daroval také svobodu – neboť nás chytne za srdce, prokáže-li nám někdo něco pěkného, i když nemusel. Svoboda je velké riziko. Nesčíslněkrát jsme ji krutě zneužili, ale Bůh nám ji neodňal.

Kde se v člověku bere zlo, když byl dobře stvořen?

Bible na tuto otázku odpovídá hned po té krásné zprávě o důstojnosti člověka a jeho životního programu čtyřmi vyprávěními, což nejsou zprávy o selhání našich předků, zprávy, které nám zkazily život, ale jsou typy hříchů, které stále – buď Bohu žalováno – opakujeme. První je o selhávání lidí v ráji. Druhé o bratrovraždě – Kain zabil Ábela. Třetí je potopa – někdy rozpoutáme tak strašné zlo, že se vylije z břehů. A nakonec stavba „města bez Božích plánů“. I ve 20. století jsme zažili diktátory, pro které mnoho desítek milionů lidí nebylo ničím.

Zkuste to ilustrovat na jednom z nich.

Ty čtyři příběhy jsou nesmírně bohaté a hluboké, omlouvám se předem za velikou stručnost.

Bůh nám daroval život, bohatství země a „strom života“, tedy moudrost k budování krásných vztahů. A jedovatý strom – pojmenování „strom poznání dobrého a zlého“ je zavádějící – je obraz svévolného rozhodování, co je dobré, a co je špatné. „Had“ je „nejvíce podlý“, pomlouvá Boha a kazí druhé: „Zakázaný strom je nejvzácnější, ale jeho ovoce si Bůh nechává jen pro sebe. Nejste malé děti, neodpírejte si je …“ Po selhání lidem nevadí nahota (jak říkají naše překlady Bible) – před kým by se styděli (?) – ale to, že nahlédnou, jak podle se zachovali. Vrtá nám v hlavě, proč se Eva nechává svést podlým pomlouvačem. Proč se Adam nezastane dárce všeho dobrého? Proč po selhání nepřiznávají svou chybu, ale svalují ji na druhé, dokonce na Boha? Propadli se z ráje jako nezvedený syn, kterého táta při obědě vykázal za dveře. V rodině víme, že se můžeme za známých podmínek vrátit ke stolu. Co je příčinou mnoha našich selhání? Nejíme-li ze stromu života, jinými slovy zanedbáváme-li budování dobrých vztahů s druhými a s Bohem, nedodržujeme-li pravidla k životu, pak se lehce necháme svést ke svévolnému rozhodování, co je pro mě „dobré“. Hospodin je velkorysý a věrný; mnohokráte nás ujišťuje: „Selžeš-li, nabízím ti pomoc.“ I rodiče vědí, že jejich děti někdy nebudou poslouchat, udělají jim ostudu nebo způsobí škodu. To vše rodiče unesou, natož Bůh. To, co je pro nás nezvratné, Bůh dokáže nakonec zvrátit.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Kdysi jsem srazil jednu paní autem. I když jsem za to nemohl, opravdu mi skočila před auto, přesto to bylo pro mě strašné. Nedovedu si představit, kdybych to býval zavinil. Sloužil jsem ve farnosti, ve které mladý hajný kdysi neúmyslně zastřelil svého nejlepšího kamaráda, jediného syna vdovy. Byl na svou vinu sám a nedostal se z tíže své viny. My máme výhodu, že známe milosrdná slova Hospodina: „Já se tvého případu ujímám.“ To není laciné. Bůh nevrátí život oběti, odpovědnost a následky zůstávají, ale pachatel si nemusí zoufat. „Odpouštím ti tvoji vinu, služ potřebným a těš se ze všeho dobrého, mám tě rád. Oběti vynahradím to, o co byla připravena.“ Můj přítel v mládí zastřelil svého mladšího bratra – kluci vytáhli tátovi nezamknutou pušku a byl v ní náboj. Ze zničujícího pocitu viny se dostal díky objevu, že smrt jeho bratra není ta poslední věc. To, co není v našich silách, to je Bůh schopen a ochoten zvrátit. S touto nadějí můžeme žít.

Mluvil jste o obětech a pachatelích. Vzpomenete si na případ, že by se za minulého režimu dostal někdo na stranu zla a že by nahlédl své selhání a nějak se s tím vyrovnal, činil pokání? Děje se to, nebo jsme něco zanedbali, nepodali vstřícnou ruku?

Přesto, že se snažíme jednat dobře, jednáme někdy zle. Dokonce někdy, i když něco myslíme dobře, nemusí to být dobré, například ve výchově dětí. Ale stává se, že se někdo dá na stranu zla vědomě. I někteří faráři za minulého režimu podlehli vydírání Státní bezpečnosti a podepsali spolupráci, ale jiní se nechali nalákat proto, aby získali moc, peníze, slávu. To je větší průšvih.

To, že se člověk dostane na stranu zla, není jednorázové rozhodnutí, ale pomalý, nenápadný proces. Nebýváme někdy příliš soustředěni na několik jasně definovatelných hříchů, zatímco hlubší příčiny hříšného jednání nám unikají?

Máte pravdu, jezinky říkají Smolíčkovi pacholíčkovi: „Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ Hitler byl demokraticky zvolen a postupoval na základě zákonů, které měnil salámovou metodou. Jezdím s lidmi do Osvětimi a pokaždé se ptám: „Myslíte si, že by se mohlo něco takového opakovat?“ Pokaždé řeknou: „To si nedovedeme představit.“ A já povím: „Ani předtím si to nikdo nedovedl představit, a přesto se to stalo. Musíme udělat všechno pro to, aby se to už neopakovalo.“ Dobře vím, jak bych se měl v určité náročné situaci zachovat, ale jak bych se opravdu zachoval, nevím. Známe Milgramův a Zimbardův pokus, ti dva psychologové dokázali, že za určitého tlaku se většina slušných lidí zachová zločinně. Za jednu z nejlepších modliteb pokládám slova proroka Eliáše: „Bože, nejsem lepší než naši otcové.“ (1Kr 19,4). Proto si potřebujeme krok za krokem trénovat svou odvahu a obětavost.

A příklady těch, kdo nahlédli svou vinu?

Máme řadu biblických příkladů. Neznám jiný lid, který by byl ke svým selháním tak sebekritický jako Židé. Například židovské děti se učí, že David je svatý král Izraele. Ale také se učí, jakých strašných zločinů se dopustil. A učí se, že se David napravil, a proto mohl zůstat králem.

Byl jsem velice překvapen, kdo se po Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi stal dalším patriarchou.

Jákobovi se nevyvedli synové, jen Josef je nazván spravedlivým. Ostatní bratři chtěli Josefa zabít, nakonec ho prodali do otroctví. Dopustili se hrdelních zločinů, ale nakonec se napravili. Čekal bych, že patriarchou bude Josef. Stal se jím Juda, protože se nejvíce napravil.

Podobně to bylo s apoštoly. Jan Ježíšovi rozuměl nejvíce, čekal bych, že bude mezi dvanácti apoštoly první. Ale Ježíš vybral Petra. Ten přitom velice selhal, ale také se první obrátil a napravil. Kdybychom měli za vůdce někoho ideálního, hanbili bychom se před ním. Jenže jelikož jsme průšviháři, potřebujeme někoho, kdo je schopen si přiznat svá selhání a usilovat o nápravu. To vyžaduje velikou pravdivost a velikou statečnost. Takové jednání nás povzbuzuje k vlastnímu růstu. Sejdu-li z cesty, mám se vrátit zpět. Šavel z Tarzu měl ruce od krve při pronásledování křesťanů, ale obrátil se a stal se vyslancem Ježíše. Na nic si pak už nehrál, nad nikoho se nepovyšoval.

Těmito příběhy jsme vyživováni. Petr před ukřižováním Ježíše velice machroval: „Ježíši, za tebe dám hlavu na špalek.“ A pak před nějakou služtičkou, která ho udávala, že k Ježíšovi patří, tvrdil: „V životě jsem toho chlapa neviděl.“ Když Ježíše zatkli, utekl. A pak se za tak trapné selhání velice styděl. Kdyby selhal při mučení, bylo by to pochopitelné, ale toto? Ježíš Petrovi už předem řekl: „Až se obrátíš, budeš povzbuzení pro ostatní hříšníky, budeš jim vypravovat, jak snadno někdy člověk selže. Budeš svědčit o milosrdenství Boha. Bůh žádného hříšníka nezahanbuje a neodvrhuje. Tomu, kdo přijímá odpovědnost za své špatné jednání a touží po nápravě, tomu nabízí pomoc z jeho bídy. Nabízí nám odpuštění viny; odpovědnost a následky zůstávají, ale s tím se dá žít, víme-li, že jsme i nadále milovanými syny Božími.“

Nechybí dnes společnosti vědomí toho, že člověk se může změnit onou ježíšovskou proměnou mysli (metanoia)? Setkal jste se s někým, kdo se takhle „hezky otočil“?

Máte pravdu, to vědomí chybí. Už další generace mladých lidí odcházejí z našich bohoslužeb, protože nesouhlasí s pokroucenou představou nás, starší generace, o Bohu. Pracuji s šikanovanými lidmi. K domácímu násilí ještě nedávno řada farářů mlčela. Manželkám radili, aby kvůli dětem všechno vydržely. Ale ke zlu nesmíme mlčet. Řada těch, kteří se v mládí oddali komunismu, přiznali, že se mýlili, a snažili se to prací pro druhé odčinit. Jednou jsem se ptal Arnošta Lustiga: „Jak to, že jsi po válce vstoupil do komunistické strany, přece vy jste si v koncentráku vypěstovali velký čich na lidi – na koho se lze spolehnout, a na koho ne“. „Víš, nám se vše zhroutilo,“ odpověděl. „Přišli jsme o všechno, o své blízké. Evropané neuhájili demokracii ani humanismus a komunisté tvrdili, že vybudují lepší společnost, a my jsme tomu chtěli věřit… Samozřejmě, když jsme viděli, jak začali pronásledovat Židy, šli jsme od toho.“

Někteří komunisté se v pravém slova smyslu obrátili. A co v řadách církve?

To je velice smutné. Po první světové válce měla církev špatnou pověst, protože šla s mocnými, kteří tu strašnou válku vedli. Až za druhé války se naše postavení spravilo, faráři se chovali obětavě a odvážně. V padesátých letech komunisté věznili biskupy a třetinu kněží. Druhou třetinu duchovních poslali do továren. To kléru prospělo a lidé viděli, že na kněze je spolehnutí.

Po roce 1989 jsme měli dobrou pověst, přestože se kolaboranti s komunistickým režimem v našich řadách našli. Ale neukázali jsme už společnosti, jak se pracuje na nápravě. Církev se jen mlhavě omluvila a za špatnou minulostí udělala tlustou čáru. Jenže bez pojmenování zla a přiznání vin se rány na charakteru jedince ani společnosti neuzdraví. Jen Alois Kánský přiznal spolupráci, když to na něj prasklo. Ostatní sebejistě tvrdí, že mají čisté svědomí. Od válečných zločinců přes komunistické zločince, soudce, prokurátory, mučitele až po kněžské udavače.

My, kteří hlásáme ochotu Boha odpustit viny těm, kteří selhali, jsme si vypěstovali jakousi imunitu vůči přiznávání chyb vlastních, vůči obrácení a nápravě. A naše neochota v církvi pojmenovat naše selhání pokračuje. Ve finančních, sexuálních a pedofilních skandálech.

Uvedl jste, že mladí lidé odmítají představu Boha a církve starší generace. Můžete se k tomu vrátit?

Mládež kriticky zkoumá jednání rodičů, učitelů, politiků a církevních představených. Má v sobě smysl pro solidaritu s lidmi v nouzi. Vyprávíme jim o zachráncích pronásledovaných. Znají příběh milosrdného Samaritána, který pomohl zraněnému nepříteli. Kněz a kostelník zraněného minuli, hledali výmluvy: „Co se mnou bude, když mu pomohu, je to nebezpečné, nevýhodné…“

Samaritán přemohl svůj strach z nebezpečí i nevraživost vůči neznámému Izraelitovi a otázku otočil: „Co se s tím chlapem stane, když mu nepomohu?“ A pak slyšíme pana kardinála: „Známe příběh milosrdného Samaritána, ale utečence přijímat nemůžeme, co když pak po nás budou chtít naši peněženku?“ Ano, pomoc druhému je určité riziko, ale máme se jej odvážit. Moje církev i nadále tutlá některá selhání duchovenstva a umlčuje oběti. Nechce přiznat, že naše instituce umožnila i krytí pachatelů. Každý, kdo naslouchá obětem a je trochu vzdělaný, ví, jak důležité je pro oběť a její uzdravení slyšet od autority: „Tento člověk byl strašně ponížen a zneužit.“ Přizná-li pachatel svou vinu, přispívá k uzdravení oběti.

Co dělá křesťana křesťanem? Schopnost nahlédnout a přiznat si, že jsme stejně či více hříšní než ti ostatní? Vyznání vin je součást liturgie. Nebýváme někdy příliš soustředěni na několik jasně definovatelných hříchů, zatímco hlubší příčiny hříšného jednání nám unikají?

Biskup přijel na vizitaci do farnosti. V bohoslužbách prosíme také za našeho biskupa. Tenhle biskup pravil: „Bože, prosím tě i za sebe, tvého hříšného služebníka Josefa.“ Příští neděli farář při bohoslužbách prosbu zopakoval: „Bože, prosíme tě za našeho hříšného biskupa Josefa.“ Někdo ho prásknul a biskup ho pozval na kobereček: „Jak si dovoluješ takhle o mně mluvit?“ – „Pane biskupe, když to můžete říkat vy, který tomu nevěříte, proč bych to nemohl říkat já, který tomu věřím?“ Na začátku bohoslužeb vyznáváme své viny, ale pokud bychom to nemysleli vážně, jsme pokrytci. Současný papež už víckrát přiznal, že je hříšný.

Inu, když papež o sobě říká, že je hříšný, tak je neomylný… Ale vážně, papež František říká, že církev má být jako polní nemocnice. Vy jste mluvil o tom, že dnes by učedníci byli záchranáři, mohli bychom také říct ošetřovatelé, sanitáři. Ovšem Františkovy snahy a konkrétní kroky vyvolají reakci.

Ne každý si z Františka bere příklad. Když o Velikonocích nečekaně navštívil věznici a začal vězeňkyním mýt nohy, náš pan kardinál prohlásil, že by v životě muklům nohy nemyl, protože ví, jak smrdí. On myje umyté nohy strejcům, které předem pozve. Ale jaký smysl má mytí umytých nohou? Ti, kteří nechtějí sloužit a zakládají si na svém církevnickém postavení, Františka nesnášejí. V naší církvi je veliký strach, biskupové nevědí, co bude dál. Co jestli příští papež bude konzervativní a v církvi nastane normalizace jako v naší společnosti po sovětské okupaci? Máme v paměti, jak úředníci Vatikánu sesadili arcibiskupa Bezáka, protože nechtěl výt s vlky a odkrýval finanční skandál svého předchůdce.

Vraťme se k tématu nápravy – v osobní rovině, ale také k nápravě církve či světa. V čem vidíte hlavní nemoci současné církve? Kudy by mohla vést cesta k nápravě? Ježíš v souvislosti s uzdravováním mluví o „modlitbě a půstu“ (Mk 9,29).

Když katolík, neznalý biblického vyjadřování, tohle slyší, řekne si – aha, máme se víc modlit – což je v přímém rozporu s Ježíšovým pokynem, že naše modlitby mají být krátké. Modlitba znamená v první řadě naslouchání Bohu.

Jak a čemu tedy máme naslouchat?

Ve škole jsem víc naslouchal učitelům, až pak jsem teprve trochu mluvil. Naslouchám Písmu, slovu Božímu. Ptám se, co určitými slovy Bůh míní, všímám si Ježíšova jednání, jeho řeči a myšlení – a snažím se si to vše osvojovat. I z chyby a selhání svého i druhých se mohu učit.

Jak se máme modlit?

Snad mají smysl slova: „Bože, přijímáme odpovědnost za sebe a kus odpovědnosti za svět okolo nás. Chceme budovat tvé království. Sami si chceme přiznávat i nelichotivou pravdu o sobě. Chceme říkat pravdu i politikům a stavět se proti zlu. Prosíme tě k tomu o pomoc.“

Modlitba je setkávání, konzultace. Líbí se mně slova jednoho anglikánského biskupa: „Než se mohu minutu modlit, dvacet devět minut naslouchám.“

A jak se postit?

Známe asi osm nebo devět druhů půstu jakožto odříkání. Všechny jsou snad užitečné. Ale Ježíš vyučuje ještě jinému půstu, který navazuje na prorocké pojetí: „Ujmi se ponižovaných, okradených, zotročených.“ Vidíš-li, že něco nefunguje, hledej příčinu. Co se pokazilo, je třeba napravit. Víme, co máme při truhlaření udělat, uřízneme-li prkno špatně. Lékař hledá jiné léky, nezabírají-li ty, které nám posledně předepsal atd. To vše děláme. Ale Ježíš nás učí, jak řešit ty nejdůležitější chyby – narušené vztahy: „Při sporu s druhým nech všeho (posti se od všeho) a co nejdříve si mezi čtyřma očima vyříkejte, jak to bylo, abyste se mohli smířit. Nedojdete-li k uspokojivému výsledku, neusmíříte-li se, zavolejte tři nebo alespoň dvě osobnosti, které jsou moudré a mají vás rády a poproste je o pomoc. Nepodaří-li se tato konzultace, poproste o pomoc třetí instanci …(srv. Mt 5,23–26; 18,15–17)

Náprava porušeného světa začíná u jednotlivce, ale nekončí tam. Před válkou si mnoho lidí pěstovalo dobrou rodinu, dobré vztahy v obci a v politice, ale přišel Hitler a mnoho krásného rozkopal.

Nebyli jsme dobří Evropané, mysleli jsme každý jen na svou zem. V Praze, na Jeruzalémské synagoze je nápis: „Všichni jsme dětmi jednoho Otce.“ Ale Židům jsme toto synovství po staletí odpírali. Do r. 1925 jsme my, Evropané, v pogromech zahubili osm milionů Židů. Hitler pak přidal dalších šest. 20. století bylo nejkrvavější.

Bude 21. století lepší? Pětinu z něj už máme za sebou. Udržíme si svobodu, dobré vztahy s druhými, v rodinách a i s ostatními zeměmi, zachováme obyvatelnost paní planety?

Bůh nám říká: „Dal jsem vám všechno. I to nejcennější, co mám – děti. Střežte toto bohatství a dobře s ním hospodařte; podle mého příkladu.“

Otázky kladl Jiří Schneider