Rozděleni svobodou aneb sociologický výzkum k české společnosti po třiceti letech | Markéta Sedláčková

Při hodnocení současného stavu české společnosti se můžeme setkat se souslovím „rozděleni svobodou“. Co to ale přesně znamená? Označení je jistě mnohoznačné a i aktuální číslo Křesťanské revue ukazuje, že se jeho porozumění odvíjí i od oborové perspektivy, ať již je teologická, filosofická, či například politická. Tento příspěvek zaujímá perspektivu sociologickou a vychází primárně z empirického výzkumu Českého rozhlasu z loňského roku, který nesl právě název Rozděleni svobodou: česká společnost po 30 letech. Tento výzkum se vztahoval jak ke třicátému výročí porevolučního vývoje, tak mimo jiné reagoval na stále sílící pocit štěpení české společnosti na dva tábory, rozdělené především dle politických postojů, zjednodušeně na: klausovce versus havlovce, zemanovce versus pražskou kavárnu, babišovce versus chvilkaře… Výzkum se ptá: Je česká společnost opravdu takto jasně rozdělena na dva nesmiřitelné názorové tábory? Nebo stojí proti sobě elita versus běžný lid, jak situaci často vykreslují populisté? Musí být rozdělení jen negativní jev, nebo je do jisté míry vlastní každé společnosti? Nelze spíše než o antagonistickém rozdělení na dvě třídy hovořit o rozvrstvení na více sociálních skupin? A co toto rozvrstvení o české společnosti jako celku vypovídá?

Výzkum zadal Český rozhlas týmu třech renomovaných sociologů a zároveň představitelů výzkumných agentur MEDIAN (Daniel Prokop), STEM/MARK (Martin Buchtík) a CVVM (Paulína Tabery). Šetření probíhalo v červnu 2019, zúčastnili se jej respondenti z více než 1300 obcí a měst ČR ve věku 18 až 75 let, kteří byli dotazováni osobně či on-line, čímž byl získán reprezentativní soubor více než 4 000 respondentů. Vedle ústředního popisu jednotlivých vrstev společnosti a role vzdělání v utváření nerovností se výzkum věnuje také tématu elit, regionálních rozdílů, exekucí a problémů bydlení, spokojenosti lidí se společenským vývojem, jejich důvěře v druhé lidi i v instituce, postojům vůči různým sociálním skupinám. Část je věnována také aktuálním politickým tématům, která naši společnost krátkodobě či dlouhodobě rozdělují, jako například migrace, hodnocení porevolučního vývoje, prozápadní orientace, životní prostředí atd. Vzhledem k šíři záběru výzkumu se zaměřím zejména na vymezení a charakteristiky jednotlivých sociálních tříd, reprodukci nerovností skrze přístup ke vzdělání, na to jak tyto třídy samy vnímají rozdělení ve společnosti a v závěru se dotknu také názorů a postojů spojených s tematikou občanské společnosti, jako je důvěra v druhé lidi, důvěra v instituce, participace a spokojenost se společenským vývojem. Celá výzkumná zpráva, ze které tento článek vychází, je přístupná online na https://www.irozhlas.cz/rozdeleni-svobodou. (Je zde možné vyplnit i dotazník, který vás zařadí do určité skupiny.)

Výzkum vcelku očekávaně ukázal, že realita není tak černobílá, jak ji máme někdy tendenci vidět. Česká společnost se nedělí jednoduše na Rychlé šípy a Bratrstvo kočičí pracky, ale při určitém zjednodušení ji lze rozdělit na šest společenských tříd. Než přistoupím k popisu jednotlivých vrstev, považuji za důležité zmínit alespoň stručně kritéria, podle kterých byly definovány. Pro popis struktury české společnosti se výzkumníci inspirovali proslulým britským výzkumem Great British Class Survey, který vychází z přístupu sociologa Pierra Bourdieu. Bourdieu již před více než padesáti lety poukázal na to, že při zjišťování, jak je společnost rozvrstvena, je vedle příjmu a majetku (ekonomický kapitál) důležité zjišťovat, jaké mají lidé kontakty a vazby na ostatní (sociální kapitál), jakož i je-li součástí jejich životního stylu kultura (divadla, výstavy apod.), tedy kulturní kapitál. Dimenze kulturního kapitálu je v tomto výzkumu navíc obohacena o tzv. lidský kapitál, tedy nové kompetence, jako je znalost cizích jazyků či práce s počítačem.

A nyní již k šesti sociálním třídám, vymezeným pomocí výše uvedených tří typů kapitálů – ekonomického, sociálního a kulturního, jejichž míra a kombinace vytváří pozici jedince v sociální struktuře. Zhruba třetinu české společnosti tvoří dvě vyšší střední třídy, z nichž první je zajištěna zejména svými příjmy a majetkem, který je spojen i s nadprůměrnou sítí sociálních kontaktů a kulturním kapitálem. Tato tzv. zajištěná střední třída tvoří asi 22 % populace, jedná se nejčastěji o lidi ve středním věku, žijící ve velkých městech či častěji v příměstských satelitech. Z profesního hlediska se jedná zejména o specialisty a odborné pracovníky napříč různými obory, více než třetinu této třídy tvoří manažeři, řídicí pracovníci či ředitelé firem. Druhá vyšší třída sice disponuje menším majetkem, zato ale větším potenciálem do budoucna díky silným sociálním kontaktům, kulturnímu kapitálu a jazykovým a digitálním dovednostem. Výzkumníci ji pojmenovali jako nastupující kosmopolitní třídu (11,9 %), neboť podle nich představuje zárodek budoucí společenské elity, která se umí samozřejmě pohybovat v digitálním prostředí a domluví se cizími jazyky. Tato skupina je zastoupena především lidmi v mladším středním věku, ale téměř polovina již má děti. Pro tuto vrstvu je logicky typické velkoměsto a aktivní životní styl. Opět je v ní silné zastoupení manažerů a vedoucích pracovníků (až 40 %), od předchozí skupiny se liší částečně oborově, neboť je zde větší zastoupení pracovníků v IT, finančníků a specialistů v technických oborech.

Další tři třídy, tvořící asi polovinu české společnosti, lze klasifikovat jako nižší střední. Za prvé je to tzv. tradiční pracující třída (14 %), která je nejblíže vrstvě, obecně označované jako třída dělnická či modré límečky. Tato vrstva se vyznačuje vcelku solidním příjmem a majetkem (zejména vlastním bydlením), převažuje středoškolské vzdělání, kterému odpovídají profese jako řemeslníci, kvalifikovaní dělníci, řidiči nákladních automobilů atd. Přestože se jedná o ekonomicky vcelku dobře situovanou vrstvu, které se momentálně daří, v budoucnu může být snadno ohrožena ekonomickou krizí, transformací či dalšími globalizačními vlivy, neboť její další zdroje jsou dosti omezeny (kontakty, kulturní kapitál, nové kompetence). Dalších 12 % obyvatel spadá do třídy místních vazeb, což je vzhledem k početnosti malých obcí v České republice jakýsi národní unikát, neboť je velmi intenzivně propojena s vesnickou komunitou, a to jak majetkově (bydlením), tak napojením na místní sociální kontakty. Přestože její zdroje nejsou příliš velké, dokáže je kompenzovat díky sociálním vazbám, vesnický životní styl navíc nepřináší tolik každodenních výdajů a jedná se spíše o starší generaci. Třetí třída, řadící se k nižším středním, kterou sociologové pojmenovali jako třídu ohroženou (22 %), představuje svým charakterem jakýsi protipól k tradiční pracující třídě. Pro ohroženou třídu jsou na jednu stranu typické nízké příjmy a majetky (až 38 % v nájemním bydlení oproti průměru 22 % pro celou ČR), je zde i významnější ohrožení exekucemi, na druhou stranu disponuje nadprůměrným sociálním kapitálem, tedy kontakty mezi prestižními profesemi, jako jsou lékaři, právníci či IT specialisté. Přestože tato třída v sobě skrývá jistý potenciál, její složitá ekonomická situace ji činí velmi zranitelnou, neumožnuje jí příliš těžit z výhod globalizace a v případě ekonomické krize může být ohrožena velmi vážně. Pro celou společnost je alarmující, že větší část této třídy tvoří ženy (62 %). Každý šestý Čech ve věku 18 až 75 let pak spadá do třídy nejnižší, označené jako třída strádající (18 %), neboť všechny typy kapitálů jsou u ní podprůměrné. Jedná se o lidi s nízkým vzděláním (u 22 % jen základní), pracující v nízko kvalifikovaných zaměstnáních, kteří také v české populaci nejčastěji čelí nezaměstnanosti a exekucím. Nepříznivá osobní situace je navíc umocněna skutečností, že tito lidé častěji žijí v problematičtějších regionech, jako je Ústecký, Karlovarský či Moravskoslezský kraj. Přestože určitou část této skupiny tvoří i mladí lidé (14 %) a lidé ve středním věku (32 %), k zamyšlení a hlavně k celospolečenské snaze o změnu by měl vést fakt, že největší část strádající třídy tvoří důchodci a lidé v předdůchodovém věku.

I v tomto ohledu výzkum jasně ukazuje, že hodnocení společenských rozdílů typu „každý se může snažit…každý si může vydělat…stačí jen chtít“ je nejen laciné a arogantní, ale zejména podstatou zcela mylné. Strukturální faktory a systémové nastavení dané společnosti má výrazný dopad na individuální životní dráhu jedince. Přestože z dat mezinárodních srovnání vychází česká společnost pozitivně ve smyslu ne příliš velkých rozdílů mezi jednotlivými vrstvami, z řady podrobných výzkumů sociální struktury po roce 1989 (např. Machonin, Tuček 1993, 1999, 2006) vyplývá, že sociální nerovnosti jsou v české společnosti silně generačně reprodukovány. Americký či polistopadový sen „z nuly na vrchol“ může sice v určité míře sloužit jako dobrá motivace, ale sociální realita je mnohem složitější. Například vzdělanostní mobilita nastupující kosmopolitní třídy je velmi markantní (45 % jedinců překonalo stupeň vzdělání, kterého dosáhl vzdělanější z rodičů), u tradiční pracující třídy a třídy místních vazeb jde už asi jen o třetinu jedinců. Přestože u ohrožené třídy sice také téměř třetina dosáhne vyššího vzdělání než rodiče, stejný počet ale této úrovně vůbec nedosáhne a vzestupná a sestupná mobilita se tak u této třídy prakticky vyrovnávají. U strádající třídy převládá mobilita sestupná. Náš vzdělávací systém tak očividně nenaplňuje ideu vzdělávání jako demokratizačního kanálu. I přes bezplatnost velké části vzdělávacího systému reprodukuje či dokonce umocňuje sociální rozdíly jak existencí výběrových škol v již vcelku raném věku dětí, tak uzavřeností různých proudů středních škol, z nichž prakticky nelze pokračovat vysokoškolským vzděláváním. Jistěže určitá vzdělanostní rozrůzněnost je ve společnosti přirozená, otevřenost různých úrovní vzdělávacího systému všem společenským třídám je ale otázka jiná, v níž nám například Finsko či Estonsko může posloužit jako příklad a důkaz, že je to možné.

Pocit, zda je společnost soudržná, či naopak rozdělená, se ale neodvíjí pouze od její reálné sociální struktury, v tomto výzkumu aproximované třemi typy kapitálu, ale i od toho, jak její rozvrstvení vnímají sami její občané. Respondenti měli na výběr ze čtyř možností, přičemž téměř polovina (45 %) vnímá českou společnost vcelku klasicky, jako pyramidu složenou z vyšší, střední a nižší vrstvy, které ale nejsou nijak moc propojeny. Pro více než třetinu Čechů (36 %) je naše společnost rozdělena také na tři vrstvy, z nichž ale horní tvoří pouze úzká elita, nejnižší také malá skupina chudých, a většina lidí je situována v široké střední třídě. Jen 15 % vnímá společnost jako ostře rozdělenou na malou elitu versus obyčejný lid, ojedinělý (4 %) je názor, že rozdíly prakticky neexistují a naše společnost tvoří homogenní celek. Většinově je tedy pohled Čechů na rozvrstvení společnosti vcelku realistický, mírně máme tendenci se ve svém individuálním zařazení podceňovat, což potvrzuje i srovnání objektivních ukazatelů (příjem, majetek) se subjektivním zařazením do společenské třídy. Stále také přetrvává trochu negativní vidění elit, které si spíše než s významnými a váženými osobami veřejného života spojujeme stále buď s podnikateli, kteří podezřele zbohatli v průběhu transformace, s lidmi, kteří se přiživili na politice (před rokem 89 či poté), či dokonce se šlechtou, která nikdy nebyla doopravdy pročeská. Oproti tomu výzkum ukazuje, že zárodek nové elity (cca 1 %), tedy lidí, u nichž jsou všechny tři typy kapitálu vysoké a která reprezentuje i určité pozitivní hodnoty, se v české společnosti rozvíjí a do budoucna by snad mohl pojmu elita vrátit morální kredit.

Ekonomický, sociální a kulturní kapitál rozdělují společnost na jednotlivé vrstvy, které jsou většinou dlouhodobějšího a řekněme „hmatatelnějšího“ rázu. Společnost ale rozdělují i odlišné postoje, názory či hodnotové orientace, které mohou být jak velmi krátkodobé, tak mohou přetrvávat po desetiletí. Názorová a postojová rozdělení se buď mohou vázat na existující sociální strukturu, a tak ji konzervovat, nebo mohou jít napříč jednotlivými vrstvami a mohou mít i funkci překonávání rozdílů mezi lidmi. Na základě dat z výzkumu Českého rozhlasu bych se zmínila zejména o postojích, spojených s občanskou společností, jako je důvěra, spokojenost a participace. Mezilidská důvěra není v české společnosti obecně příliš velká, její míra je ve středoevropském regionu sice průměrná, v porovnání kupříkladu se severskými zeměmi je ale výrazně nižší. V rámci české společnosti se jednotlivé třídy v míře mezilidské důvěry liší, přičemž nejmenší důvěru najdeme u strádající třídy, nedůvěra převažuje také u tradiční pracující a ohrožené třídy. Naopak důvěru vůči druhým lidem deklaruje jednoznačně pouze nastupující kosmopolitní třída. Empirické zjištění bohužel potvrzuje, že na neutěšenou ekonomickou situaci se často naváže lidské odcizení a nedůvěra vůči okolí, čímž se může roztočit začarovaný kruh částečného či plného sociálního odcizení až vyloučení. U důvěry v instituce nalezneme podobný vzorec, ale mnohem méně výrazný. Jako pozitivní můžeme vnímat zjištění, že celospolečensky panuje vyšší důvěra mocenským institucím, jako jsou soudy a policie, což svědčí ve prospěch demokratických principů, varující je naopak skepse vůči politickým institucím (vláda, parlament), a to napříč všemi třídami.

Za nepřímý ukazatel celospolečenské důvěry můžeme považovat spokojenost s vývojem naší společnosti. Jestliže spokojenost s ekonomickou situací v ČR vcelku logicky odráží míru osobní ekonomické úspěšnosti jednotlivých tříd, při hodnocení celkového vývoje naší společnosti převažuje nespokojenost. I když se třídy v míře skepse liší, fakt že české společnosti momentálně chybí nějaký nadějný výhled, že naší budoucnosti příliš nevěříme, není dobré znamení. Podobně vyznívá zjištění, že přestože cítíme vcelku možnost se v demokratické společnosti svobodně vyjadřovat k problémům ve společnosti – od jedné pětiny u strádající třídy až po téměř polovinu u kosmopolitní, pocit, že já sám mohu opravdu něco ovlivnit (řešení problému ve své obci, městě) má prakticky jen desetina populace. Kombinace negativního vnímání společenského vývoje a zároveň pocitu vlastní bezmoci může být právě jedním z faktorů, které vedou lidi k přesvědčení, že jediný nástroj změny může přijít shora v podobě silného a rozhodného vůdce, který to „prostě zařídí“.

Výzkum jasně ukázal, že česká společnost není rozdělena na dva tábory, že zde nestojí proti sobě zlá elita a dobrý prostý lid. Lze říci, že za posledních 30 let zde vykrystalizovala vcelku běžná sociální struktura moderní společnosti, v níž se jednotlivé vrstvy liší mírou svého ekonomického, sociálního a kulturního kapitálu. Svobodné demokratické a ekonomické prostředí umožňuje různé životní strategie, více variant životního stylu a názorovou pestrost. Oproti předchozímu období uniformního politického i ekonomického řízení, navíc ideologicky dobarvujícího pocit jednoty a vůdčí úlohy lidu, se dnešní společnost opravdu může jevit jako příliš rozdělující. Přesto z ekonomického pohledu patří česká společnost dle mezinárodních výzkumů stále k těm nejrovnostářštějším na světě. To je jistě dobrá zpráva, ale nedostačující, neboť nevypovídá o mnoha důležitých souvisejících problémech: reprodukce nerovností skrze vzdělávací systém, nedostatečné ohodnocení klíčových profesí (lékaři, učitelé, vědci, sociální pracovníci…), narůstající ohrožení velké části obyvatel zadlužováním a exekucemi, které se u nejnižších tříd stává sociální pastí, nedostupnost bydlení atd. Neřešení těchto problému se spojuje s extrémními politickými postoji, s voláním po vládě pevné ruky, s nedůvěrou vůči ostatním lidem až nenávistí vůči odlišným skupinám či s občanskou apatií. Naše rozdělení svobodou by tak mohlo dospět až do spojení v nesvobodě.

Autorka je socioložka, členka redakční rady Křesťanské revue.