Vzpomínání na Komenského : Rozhovor s historikem Vladimírem Urbánkem

Vladimír Urbánek vystudoval historii na Filozofické fakultě UK, pracuje ve Filosofickém ústavu AV ČR, v oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku. Je šéfredaktor mezinárodního anglojazyčného časopisu Acta Comeniana.

Připomínka kulatých výročí spojených s Janem Amosem Komenským jsou u nás už tradicí. Letošní oslavy mají trvat až do roku 2022, objevila se v jejich rámci celá řada počinů od přednášek, konferencí, výstav, soutěží, publikací, dramatizací. Ty jsi jeden z autorů výstavy „J.A.K.: Komenský v kulturách vzpomínání“, právě probíhající v budově Akademie věd ČR.

Výstava vznikla jako příspěvek Akademie věd a jejího Filosofického ústavu k 350. výročí Komenského úmrtí. Navazuje na systematické bádání komeniologického týmu, jehož plodem byla před časem kniha Figurace paměti: J. A. Komenský v kulturách vzpomínání 19. a 20. století, kterou s kolektivem spoluautorů dala dohromady kolegyně z Filosofického ústavu Lenka Řezníková. Nyní jsme se pokusili stejné téma zpracovat trochu jinak, jednak obsahově, ale i formálně, aby bylo přístupnější širšímu publiku. Výstava měla výborné ohlasy, bohužel musela být předčasně uzavřena kvůli epidemiologickým opatřením. Rádi bychom ale materiály převedli do online i knižní podoby.

Co nového vaše výstava přináší v pohledu na mozaiku rozličných interpretací Komenského v různých historických kontextech?

Výstava nemá být chápána jako mozaika interpretací, i když její výtvarné zpracování si nepochybně pohrává s inspirací koláží a kombinuje moderní grafické přístupy s aluzemi například na starou obrazovou galerii. To hlavní, co přináší, je, domnívám se, její konceptuální rámec, s nímž přišla právě Lenka Řezníková. Jde o koncept kulturní či kolektivní paměti, o způsoby, jimiž se různá společenství v různých dobách a prostřednictvím různých médií k postavě a někdy jen k symbolu Komenského vztahovala. Představy o Komenském, nebo jak se také říká jeho reprezentace, jsou zdánlivě neobyčejně stabilní a jaksi nezpochybnitelné (všichni přece víme, že to byl ušlechtilý učitel národů a nepřítel násilí), zároveň ale vykazují při bližším prozkoumání pozoruhodnou historickou proměnlivost a značnou míru kulturní variability. Nejde tady právě jen o proměny odborných interpretací a nové nálezy, které posouvají poznání historického Komenského, nýbrž o společenskou poptávku, proměňující se sensibilitu a kulturně-ideová očekávání různých společenství paměti (národních, konfesijních, profesních) v kontextu proměňujících se politik paměti a ideologických požadavků. Výstava toto téma nahlíží prostřednictvím šesti perspektiv: proměňující se vizuality Komenského (jeho portréty a plastiky); literárních reprezentací, včetně biografických stereotypů; způsobů a významů, jakými je Komenský asociován s různými geografickými místy v českých zemích i v Evropě; kanonických řad a skupin, do nichž byl řazen, a tím v různých kontextech zvýznamňován (například jako dovršitel českého humanismu, nejvýraznější postava raného baroka, předchůdce německých pedagogických reformátorů, předchůdce obnovené herrnhutské Jednoty, předchůdce socialistické školy); tradicí oslav a slavností v různých sociálních a politických kontextech; a prostřednictvím Komenského performativních reprezentací v divadle a filmu (včetně cimrmanovského Českého nebe).

Vladimíre, jak ses ke studiu Komenského a dalších postav jeho doby vlastně dostal? Kdo či co tě k němu přivedlo?

Po absolvování historie na Filosofické fakultě jsem nastoupil v prosinci 1986 do Pedagogického ústavu ČSAV, do oddělení dějin pedagogiky a komeniologie. Na půl úvazku jsem tam katalogizoval knihovnu a v zimních měsících se staral o topení v naftových kamnech. V oddělení pracovala celá řada zajímavých lidí: filosof Stanislav Sousedík, polonistka a bohemistka Marta Bečková, klasičtí filologové Jiří Beneš, Martin Steiner a Marie Kyralová, komenioložka Dagmar Čapková a další. Komenský mě zprvu moc nelákal, připadalo mi, že je to téma zpracované ze všech stran a že se na tom nedá nic nového vybádat. Chodil jsem ale na čtení Augustinova spisku De magistro, které v oddělení pořádal Stanislav Sousedík, a to mě velmi bavilo. Také jsem v té době četl Sousedíkovy práce o Valeriánu Magni a scotismu, které mě nesmírně zaujaly jak způsobem podání, tak perspektivou dějin filosofie, zaměřených na méně známé myslitelské postavy a český kontext. Vedle toho jsem již ze studií znal kulturně-historické práce Josefa Války o bělohorské době, psané se znalostí francouzských dějin mentalit, a ty pro mě byly neobyčejně inspirativní. Stále jsem ale neměl téma. Na počátku devadesátých let jsem se pokoušel psát o Komenského politickém myšlení, ale až v roce 1992 jsem se blíže seznámil s britskými kolegy Markem Greengrassem, Johnem Youngem a dalšími a otevřela se mi fascinující problematika a pramenné bohatství písemné pozůstalosti Samuela Hartliba, který byl znám jako Komenského přítel a propagátor, ale o jeho kontaktech s celou řadou jiných pobělohorských exulantů se moc nevědělo. Měl jsem pocit, že se přede mnou vynořil neznámý kontinent, fascinující intelektuální svět, který stojí za probádání. V tom mě utvrdila o rok později studijní cesta do Anglie, kde jsem měl možnost zabývat se nejen studiem Hartlib Papers, ale seznámit se i s vynikajícími anglickými historiky Robertem Evansem, Charlesem Websterem a jejich novějšími díly, a s jejich mladým postdoktorandem Howardem Hotsonem, který mi zapůjčil svou doktorskou disertaci o Komenského učiteli Johannovi Heinrichu Alstedovi. Z těch všech impulzů se mi začala skládat mozaika intelektuálního světa pobělohorských exulantů, jenž Komenského zahrnoval, ale v mnohém i přesahoval.

Kteří badatelé, myslitelé zabývající se Komenským tě nejvíce oslovili a orientovali v tvém přístupu ke Komenskému a jeho místu v duchovním životě té doby? Jaký názor máš na Patočkovu reflexi Komenského?

Hodně mě inspirovaly a snad i ovlivnily studie již zmiňovaného brněnského profesora Josefa Války, zejména jeho průkopnické interpretace Komenského vztahu k dobovým revelacím a jeho analýza negativního hodnocení Komenského v osvícenském myšlenkovém diskursu. Znovu a znovu jsem fascinovaně četl rozbor Komenského filosofie v kontextu dobové mozaické fyziky z pera Stanislava Sousedíka i rané a v mnohém stále platné studie Jana Patočky, interpretující Komenského v kontextu německé protestantské mystiky. Dvě problémově orientované intelektuální biografie jsou pro mě stále vzorem, jak bych snad jednou chtěl o Komenském psát. Jedná se o monografii již zmíněného oxfordského historika Howarda Hotsona, s nímž dlouhodobě spolupracujeme, o Komenského učiteli Alstedovi a monografie Johna M. Headleyho o Tommasovi Campanellovi.

Povrchní zaštiťování Komenského jménem je u nás dodnes populární, ale jaká je dnes situace v ČR, pokud jde o skutečnou podporu bádání o Komenském a uvádění jeho myšlenek v život? Jaký je stav vydávání jeho spisů?

Povrchní zaštiťování Komenského jménem je u nás populární od poloviny 19. století. Ale to je právě součást mechanismů kulturní paměti a žádná kanonická figura tomu neunikne. Když jsme připravovali zmiňovanou výstavu, znovu jsem si ozřejmil, jak masivní byl kult Komenského za první republiky a jak se s ním ideologicky pracovalo. Komenský byl nejenom dobovou publicistikou, ale i předními vědci běžně označován za „neúspěšného Masaryka“ 17. století a Masaryk za „úspěšného Komenského“ století 20. Institucionalizace bádání o Komenském spadá do komunistické éry, do období mírného uvolnění v polovině padesátých let, a tehdy bylo také rozhodnuto o vydávání kritické edice jeho spisů Dílo Jana Amose Komenského (první svazek ale vyšel až na sklonku šedesátých let). Kvůli této oficiální podpoře byla komeniologie někdy vnímána (např. některými badateli o baroku) jako protežovaný obor, ač mezi profilující osobnosti patřil v padesátých letech právě Jan Patočka a v sedmdesátých letech se stalo bádání o Komenském útočištěm lidí jako Stanislav Sousedík nebo Robert Kalivoda. V současnosti komeniologie musí obhájit svůj raison d’être v pestré konkurenci nejrůznějších specializací a proudů z oborů historie, klasické filologie či filosofie. Žádné nadstandardní podpory se jí nedostává, a to je dobře. Bádání se pěstuje ve specializovaném oddělení Filosofického ústavu AV ČR, v Komenského muzeích v Uherském Brodě a Přerově a díky několika jedincům i na univerzitách. Pokud jde o vydávání Komenského spisů, Oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filosofického ústavu pokračuje v přípravě kritické edice Komenského díla v jazycích originálu a s veškerým odborným aparátem. Dosud bylo vydáno 19 svazků, naposledy před rokem a půl první svazek Komenského korespondence. V následujících měsících by měly jít do tiskárny dva svazky: pokračování korespondence a pokračování Obecné porady o nápravě věcí lidských. Vedle toho samozřejmě vycházejí čtenářské edice (nejčastěji Labyrint světa a ráj srdce, již méně Informatorium školy mateřské, Truchlivý či různé úpravy Orbis pictus), překlady z latiny (Předehra pansofie) nebo studijní bilingvní edice (Spisy o první filosofii). Nazrál čas, aby se uvažovalo o nových vybraných spisech pro širší čtenářskou obec.

Objevily se v poslední době dosud neznámé prameny či pohledy na život a dílo Komenského?

Občas se takový objev podaří. Maďarský kolega Gábor Kármán našel neznámé Komenského dopisy, psané v předvečer švédsko-polské války roku 1655, obsahující citlivé diplomatické informace. Jiří Just identifikoval v předbělohorské korespondenci přerovského biskupa Jednoty Jana Láneckého řadu pozoruhodných pasáží o mladém Komenském, rozšiřujících nevelké množství pramenů k tomuto období jeho života. Iva Lelková objevila v Basileji verzi prvního známého Komenského dopisu jeho pozdějšímu příteli a podporovateli Samueli Hartlibovi. Na rozdíl od dosud známého opisu je tato verze podstatně rozsáhlejší (uvádí například zajímavé detaily o Komenského didaktických plánech) a datovaná. Pokud jde o nové pohledy na Komenského život a dílo, rád bych upozornil alespoň na práce mých kolegů, které přinášejí řadu nových interpretací. Jsou to Divadelní svět J. A. Komenského od Markéty Klosové, Ad majorem evidentiam: Literární reprezentace „zřejmého“ v textech J. A. Komenského od Lenky Řezníkové, Definovat a kombinovat: Komenského projekt posledního jazyka od Petra Pavlase a Skrytý tajemství božích poklad: Biblické citace v českých spisech J. A. Komenského od Tomáše Havelky. Kdo by neměl čas na čtení odborných knih, může se alespoň podívat na tematický blok o Komenském v nejnovějším čísle časopisu Dějiny a současnost, který prezentuje některá nová a neotřelá témata bádání.

Které osobnosti Komenského doby zůstávají v našem povědomí neprávem v jeho stínu?

Ve stínu Komenského zůstává řada pozoruhodných osobností, často jeho generačních souputníků a exulantů. Svou roli tu hraje řada důvodů. Jednak nemáme jejich život tak dobře pramenně zdokumentován, za druhé pak nevyhovují do té míry národním či konfesijním narativům a oborovým preferencím. Některým z nich, například Simeonu Partliciovi, Paulu Felgenhauerovi či Ondřeji Habervešlovi z Habernfeldu, jsem se věnoval ve své knize Eschatologie, vědění a politika: Příspěvek k dějinám myšlení pobělohorského exilu. K pozoruhodným a nedoceněným osobnostem patří i Komenského zeť Petr Figulus Jablonský, kterému se věnuje kolega Martin Steiner, a řada Komenského spolupracovníků, například nadaný a ambiciózní lékař, právník a filolog Slezan Cyprian Kinner.

Nemohla by Komenského ambice i schopnost širokého humanistického záběru od filosofie po přírodní vědy být inspirací pro dnes tak potřebný interdisciplinární dialog?

Komenského záběr nebyl v jeho době tak úplně výjimečný. Byla to éra polyhistorů (k nejznámějším patřil jezuita Athanasius Kircher) ještě před nástupem specializovaných oborů. I přírodovědci psali básně a teologové se zabývali přírodovědou. Navíc Komenského dílo je součástí širšího encyklopedického intelektuálního hnutí a on sám rozpracoval své pojetí pansofie, tedy universální moudrosti, jako všezahrnující systém vědění, kde jednotlivé součásti působí v harmonické souhře a cílem je v rámci jednoho systému uskutečnit poznání přírody, člověka a Boha a znovu obnovit obraz Boží v člověku. Komenského ambice tedy byla daleko větší a hlubší (a také zásadně jiná), než jsou současné snahy o interdisciplinární dialog. Ty mají málokdy tak univerzalistické cíle. Ale možná by nějakou (spíše metaforickou) inspiraci v Komenském najít mohly.

Neodpustíme si jednu kuriózní otázku na závěr: Jak to bylo s Komenského pokusy obrátit Turky na křesťanství?

Tyto pokusy (což je ovšem možná příliš silné slovo, spíše šlo o záměr) souvisely s protihabsbursky a apokalypticky zaměřenými revelacemi, které Komenský vydal latinsky roku 1657 a 1665. V těchto revelacích se Turkům přisuzovala významná role při porážce Habsburků a papeže a zároveň se očekávala jejich konverze ke křesťanství. Taková konverze Židů a muslimů byla ostatně součástí i Komenského chiliastických očekávání. Zároveň v této době vznikly dva pokusy přeložit do turečtiny Bibli. Komenský se snažil zapojit do holandského překladatelského počinu, který financovali jeho mecenáši, bohatá nizozemsko-švédská rodina de Geerů. Jan Amos sepsal latinsky předmluvu, jež v ekumenickém duchu apelovala na Turky, aby se sblížili s jinými vyznavači jednoho Boha, překonali rozpory a přispěli ke sjednocení náboženství na křesťanském základu. Překlad však zůstal nedokončen, ač se na něm pracovalo ještě po Komenského smrti, a tak zůstalo jen torzo a nerealizované plány. Komenského předmluva, dochovaná ve dvou rukopisných verzích, tak zůstává jako doklad jeho ekumenicko-eschatologických snah.

Vladimír Roskovec, Jiří Schneider